Existují dvě každoroční události, před kterými lze u českého národa sledovat rapidní nárůst vlastenectví. MS v ledním hokeji a 17. listopad. Čím se tento ušlechtilý cit projevuje? V obou případech dal v posledních letech lidem možnost k vyblbnutí se facebook. Takže při vyhraných zápasech v hokeji sice už ubylo pološílených kreténů, kteří vždycky jezdili kolem vašeho baráku s českou vlajkou nastříkanou na prostěradlo připevněnou na kapotě, troubili a řvali na celé sídliště, zato se tito opravdoví patrioti přesunuli na sociální síť. Jediný způsob, jak před jejich výlevy uniknout, je facebook prostě radši v tomto období nezapínat. Pak je tu samozřejmě druhá skupina lidí, která se pro změnu může přetrhnout, aby ukázala, že je sledování sportu totální blbost a že je to tedy opravdu nezajímá. Má to asi tak stejný efekt jako puberťák, co se na střední vplíží do šaten dívčího volejbalového mužstva, začne si přede všemi honit péro a u toho bude vykřikovat, že ho holky vážně nezajímají. Příspěvky a názory těchto „odpůrců hokeje“ vás spolehlivě otráví úplně stejně jako příspěvky fanoušků. Nepatřím ani do jedné skupiny. Hokej mě baví, ale z uslzených projevů náklonnosti ke sportovnímu mužstvu se mi občas dělá opravdu trochu špatně. Nicméně proti gustu... někdo prostě bere sport osobněji, chápu a respektuji. Co už je však trochu na facku? Předstírání, že toto hokejové bláznění je opravdovým vlastenectvím a opravdovým zájmem o osud země a národa. Mistrovství skončí, v případě úspěchu se o výhrách ještě pár dní špitá v diskuzích, v případě prohry ticho po pěšině. Tak jsme ukázali, jací jsme patrioti, poplácáme se po zádech, utřeme slzy smíchané s namalovanými vlaječkami na tvářích a máme zase na chvilku padla. Mistrovství světa v hokeji, prakticky jediné období, kdy široké veřejnosti skutečně záleží na této zemi. Tedy pardon, zapomněl jsem ještě na celoroční dementní rasismus. A na olympiádu. (www.pinterest.com) Tedy alespoň do listopadu. Strašně rádi si připomínáme symbolické datum, kdy skončil teror minulého režimu. Samozřejmě se jedná v první řadě o datum, kdy po manifestaci na pohřbu Jana Opletala v roce 1939 nacisté nechali zavřít vysoké školy a začali studenty popravovat a zavírat do koncentračních táborů. Mezinárodní den studenstva je samozřejmě připomínán také. Už ale ne s takovou vehementností jako vzpomínky na Sametovou revoluci. Jasně, listopad 1989 máme stále ještě čerstvě v paměti a doba, ve které žijeme, se dá celkem s úspěchem ještě pořád označit za post-komunistickou, pořád se totiž vypořádáváme s následky. Občas se však nemohu ubránit dojmu, že odvolávání se na handicap totalitního režimu, je v některých případech už prostě jen výmluva. Téměř cokoliv, co se nám nevede, většinou svalíme s klidným srdcem na komunisty. Nebo na cikány. To by nám šlo. A co celé to hurávlastenectví v období listopadového výročí? Neslouží pro národ jenom jako omluvenka za vlastní apatii? K čemu nám je dojemný tlukot pěstí do prsou, děkování bohům demokracie za svobodu a patetické proslovy, když za pár dní už zase bude všechno ve starých kolejích a úroveň zájmu veřejnosti o dění v této zemi bude zpět na bodu mrazu? Máme pocit, že když se dostatečně vlastenecky vyjádříme ohledně listopadových událostí, tak máme „splněno“? „Ukázal jsem, že jsem Čech, tak teď zase můžu začít být tupý ignorant“? No, možná tím dokazujeme právě to, že jsme Češi úplně jiným způsobem, než si myslíme. Je to vlastně taková falešná návnada pro spokojenost obyvatelstva. Lidé mají pocit, že jsou politicky uvědomělí a aktivní, staré pořádky se ale nezmění ani trochu a všichni jsou spokojení. Nebo si to alespoň mají myslet. A myslí. Opravdu už nedokáže být vrcholem naší politické aktivity nic jiného než vzpomínání na Sametovou revoluci? (www.aqua-olomouc.cz) Dobrým příkladem je letošní výročí. Co bude pro lid hlavní politickou kauzou těchto dní? Styky se zeměmi, kde se beztrestně porušují lidská práva? Korupce? Životní úroveň? Nejaké další téma, které by otevřelo radikální diskuzi? Ne, bude to samozřejmě zas a znovu odulá ropucha sedící na hradním prameni. Zajímalo by mě, kdy už národu dojde, že největším nebezpečím činů a slov Miloše Zemana na trůně, není to, že mluví sprostě v rádiu nebo to, že kouří, chlastá a nadává novinářům. Největším nebezpečím jeho zvolení prezidentem jsou právě oni sami. Skoro bych se až odvážil podezřívat prezidenta z toho, že se buransky chová do určité míry záměrně. Je to jednoduchá politika chleba a her. Plebs se zabaví a bude mít pocit, že řeší důležité politické kauzy a tím se jeho přísun projevů nespokojenosti zase na nějaký čas vyčerpá. Jedná se tedy skutečně o blábolení senilního alkoholika, nebo vlastně o geniální politický tah na umlčení lidu v těch opravdu důležitých otázkách? Hysterie okolo Zemanových vulgarismů samozřejmě využili i jeho prasečí příznivci. 17. listopad 2014 tak nejspíš bude zapsán do historie jako tahanice o popelníček a jedna velká fraška... (www.nwoo.org) Pro lidi, kteří mají pocit, že demonstrací za odstoupení Miloše Zemana z funkce prezidenta projevují své vlastenectví a aktivně se podílejí na osudu národa, mám špatnou zprávu. Nejspíš neděláte vůbec nic. Jenom falešně uklidňujete svojí vlastní dušičku a tváříte se politicky aktivně. Wow, hurá, gratuluji! Postoupili jste zase o úroveň výš. Ve starém Římě se pro uklidnění a sterilizaci národa pořádaly gladiátorské zápasy. Za minulého režimu to byly například spartakiády. Dnes už je potřeba nic neřešící „politický“ protest. No budiž, tak si dnes zacinkáme klíčema, poslechneme pár proslovů a pustíme si nostalgicky nějakou písničku od Kryla. A co bude zítra? No, zítra už bude Národní třída zase jenom místem, kam si uprostřed noci můžeme skočit na dobrou pouliční pizzu, kde je za rohem Rock Café a kde už konečně jezdí to metro. A národní pospolitost a vlastenecké cítění? Na ty si holt budeme muset zase počkat až do května.