Hudební zrada může být prakticky cokoliv. Oblíbený blackmetalista začne otevřeně věřit v Boha, členové punkových kapel vystupují v úsměvných televizních pořadech, v případě devadesátkových ‚wannabes‘ to může být i to, že se Fred Durst, kdysi známý to hejter Christiny Aguillery, zpronevěřil svým dlouholetým vtípkům na její adresu a bez skurpulí ji přefiknul. Nebuďme však tak prvoplánoví a pojďme se podívat na několik opravdových hudebních zrad.    

1. Lou Reed a jeho koncert pro papeže

nprfreshair.tumblr.com Ano, já vím, papež Jan Pavel II. byl vlastně hrozně v pohodě týpek, bojoval proti útlaku, bla bla bla, pokrokový duchovní, bla bla bla. Souhlas – až na tu homofobii, tu si stařík mohl odpustit. Nicméně moje zastydlá rokenrolová dušička hořce zaplakala, když kapitán všech temných rockových sil Lou Reed vystoupil na koncertě ve Vatikánu. O absenci jakéhokoliv rokenrolového elementu svědčí i to, že spolu s Reedem zahráli například Andrea Bocelli nebo Eurythmics. Fuj. O mrtvých jen dobře, ale...styď se, Lou, styď se. Pozdější nebožtíkovu spolupráci s Metallicou bych mu tolik za zlé neměl; koneckonců, jak se vyjádřil: "Mně to může bejt jedno, to Metallice to zničí kariéru." Ale chlápek, co prožil minimálně 20 let v pekle a natočil díky tomu jedny z nejlepších desek rockové historie, by prostě neměl líbat ruce papeži. V ideálním světě ne.    

2. Gene Simmons a jeho tažení proti hudebnímu pirátství

www.jspace.com Když Lars Ulrich vytáhnul do boje proti Napsteru a jakémukoliv jinému sdílení souborů a stahování hudby, nikdo se popravdě ani moc nedivil. Lars Ulrich byl vždycky tak trochu debil. Koneckonců ani zbytek Metallicy nezůstával pozadu. James Hetfield, který se nedávno pyšně honosil tím, jak ve volném čase hrdinně a americky vraždí medvědy Kodiaky, pravděpodobně proto, aby byl ještě drsnější, Larsovi zdatně sekunduje. Nicméně se nejedná o zradu, o nejburanštější metalové kapele na světě si nikdo iluze nedělá. Ale Kiss? Nikdo nemůže nemilovat Kiss. Parádní rokenrol, metalově tepající nářez, geniální melodie, nemluvě o rebelském nádechu a velice, velice cool image. A pak přijde Gene Simmons a všechno vám to zkazí svými výroky typu: "Všechny ty zasraný studenty, co si stahujou muziku na těch svejch kolejích, bych nechal zavřít. Vysoudím z nich i poslední cent!" Ano, ano, je vidět, že pan podnikatel Simmons chce opravdu "rock'n'roll all night".    

3. Lou Fanánek Hagen a jeho šmoula Michal David

Profimedia.cz Zabrusme na chvilku do domoviny. Ne, nedělám si iluze o umělecké integritě frontmana a textaře Tří Sester a pravděpodobně jsem si ty iluze nedělal nikdy. Nechci to ani po vás. Ale ruku na srdce, kdo z nás jako mladší nežral pivně nihilistické texty o Kovárně a dalších pražských putykách a nemá ke starým deskám Tří Sester trochu nostalgický vztah? Nemluvě o tom, že zejména starší tvorba opravdu nepostrádá vtip, i když postrádá spoustu dalších věcí. První ránu zasadil Fanánek svým punkově-bigbeatovým fanouškům už svojí tvorbou v rámci poněkud bizarně perverzních disko coververzí s českými texty, navíc pederastně zabalených do surrealistického obalu zpěvu Šmoulů. WTF? Vážně nevím, jak bych vysvětloval například Američanovi, o co tady sakra jde. Bizár, ale budiž. Pak ale přišlo naprosté odkopání se. Leckdo by byl ochoten odpustit Fanánkovi jeho pseudo-neonacistickou minulost, kamarádství s primitivem Landou i rasistické poznámky na začátku 90.let (ne já, říkám leckdo). Ale jeho společné muzikály s Michalem Davidem, to už byla skutečně poslední kapka. Od epických a závažných námětů (Kleopatra, Tři Mušketýři, Angelika...ehm...) přes pohádky (Princezna Zmrzlina) až po totální blbosti (Andílci za školou? Vážně?). Srdce všech mániček v džískách v pražských hospodách čtvrté cenové se lámou. No nic.    

4. Johnny Rotten a jeho reklama na máslo

www.gigwise.com Vzpomínám si, jako by to bylo včera – na to mrazení v zádech, když jsem poprvé uslyšel, jak ten odporný přidrzlý a uprskaný zrzek vřeští nakřáplým hlasem: "I am an antichrist, I am an anarchist!" Nic pro mě tenkrát nedokázalo víc ztělesňovat "fuck you" přístup než kapela Sex Pistols. Proti všemu a proti všem. Nihilistická zrůdnost a násilná apatie. Měli jste pocit, že tyhle kluky nezajímalo vůbec nic a chtěli jenom spálit a zničit, co jim přijde pod ruku. Střih, přetočíme o pár let dopředu. A máme tu vypaseného Johnnyho Rottena, jemuž už pravděpodobně dávno jeho nosní přepážka neříká pane, jak v televizi propaguje máslo Country Life. Ať se snažím sebevíc, nevím, jestli jsem někdy viděl něco smutnějšího. Ten moment bych definoval jako chvíli, kdy skončilo moje dětství a začala série zrad a zklamání. Možná by idoly z mládí neměly nikdy zestárnout a dospět. Možná to měl Johnny zabalit jako jeho spoluhráč Sid a žít navěky v srdcích mladých punkrockerů jako dvacetiletý feťák s agresivními sklony. Svět by byl o tolik romantičtější a lepší. Ach jo.    

5. Nickelback a jejich samotná existence

fanpop.com Jste mladí, naivní, věříte ve spravedlnost. Karmu. Peklo. Něco z toho. Věříte, že všechno má nějaký důvod, neexistují zlé věci jen tak proto, aby existovaly a mučily vás. A pak zapnete televizi a objeví se videoklip Nickelback. Podivná, estrogenem naplněná bytost s krásnými kučeravými kadeřemi, zpěvák Chad Kroeger, co by mohl hrát v nové adaptaci Třech Mušketýrů. Tváří se asi tak drsně a rockově, jako by mu někdo mimo záběr kamery dráždil řitní věnec, a k tomu vydává vlastně i podobné zvuky. Jeho hrdelní "yeah, yeah, yeah" se pohybuje někde mezi buranským projevem Jamese Hetfielda a rykem umírajícího medvěda Kodiaka, kterého právě James za asistence svých dvaceti nohsledů a televizního štábu hrdinně skolil (já vím, já vím, ale ten Hetfield mě vážně vytočil). Zbytek kapely nezůstává pozadu a s vypnutou hrudí a ostrými výrazy drtí power-akordy na podlazených kytarách, aby vzbudili dojem co největší "rockovosti". Neúspěšně. Pořád se nemohu při poslechu hudby Nickelback zbavit nepříjemného obrazu před očima. Jakmile Chad a jeho hoši spustí, vidím ochablé a miniaturní mužské přirození a partu liliputů oblečených v ženských šatech, jak se k němu zákeřně blíží s břitvami v rukou a poťouchlým výrazem ve tvářích. Nemůžu za to, nedá se toho zbavit. Snad jen vyhýbat se Nickelback, co to jde. A v čem tkví hudební zrada, ptáte se? Snad už jen v tom, že bohové Ásgardu dovolili existenci něčeho tak mrzkého.   Zrad v hudebním světě by se samozřejmě našlo víc, ale prozatím postačí tyto příklady. V příštím díle si povíme něco o lovu medvědů Kodiaků. schnauzi.com