Ale všechno se dá naučit, dokonce i to, abyste překonali vlastní pocit studu, trapnosti, vzteku a nabubřelost svého samozřejmě neomylného geniálního ega a prostě přiznali, že jste něco podělali.
1. Přiznat svoji chybu není ukázkou slabosti
Mnoho lidí má problém přiznat chybu, protože mají pocit, že tím ukážou svou slabost. Šéfové, kteří řídí týmy lidí, nemají zájem ukázat jim svou lidskou stránku a říct, hele, spletl jsem se. Mají pocit, že tím ztratí u podřízených autoritu, protože se ukáže, že neumí nebo neví všechno vždy na sto procent.
Přitom je to ale přesně naopak – pokud člověk ukáže, že je schopný sebereflexe, že je schopný si přiznat, že není dokonalý, ukazuje tím velkorysost, pokoru a vůli učit se nové věci. Pokud přiznáte chybu, nezanecháte v nikom okolo sebe pocit křivdy a nespravedlnosti. Přiznat chybu je naopak ukázkou vnitřní síly a toho, že je člověk srovnaný sám se sebou a svými slabostmi.
2. Přiznat chybu neznamená, že v něčem nejste dobrý
Chyby dělají všichni. I ti nejlepší vědci, sportovci a umělci dělají chyby. Člověk se při všem, co dělá, musí potýkat se svými emocemi i chováním okolí a není předem naprogramovaný robot. Chybovat je prostě normální už jen proto, že nic okolo nás se neděje podle jasně nalajnovaného plánu. Když člověk udělá chybu, cítí se v tu chvíli často oslabený. Oslabený proto, že se na něj kvůli té chybě například někdo naštve. Cítí se oslabený, protože si myslí, že je náhle v očích druhého nekompetentní, aby danou činnost vykonal. Cítí se ponížený a tím pádem ho přepadá vztek. Nechce, aby si někdo myslel, že je nekompetentní.
Jenže v tu chvíli je důležité oprostit se od toho, co si asi kdo myslí, pokud vy sám víte, že jste v dané věci dobrý. Že chyba se stala a stane se třeba zase, ale vy to, co děláte, děláte nejlépe, jak můžete. Na to, co si myslí ostatní, stejně nikdy nebudete mít stoprocentní vliv, i kdybyste všechno dělali bez jediného zaváhání.
3. Přiznat chybu neznamená zesměšnění sebe sama
Mnoho lidí má pocit, že pokud přiznají, že chybovali, někdo se jim určitě vysměje. Pokud se takoví lidé skutečně najdou a budou se vás na základně přiznání chyby snažit ponižovat, není to váš problém, ale problém jejich sebevědomí. Zesměšňují se totiž oni, ne vy. Pokud čestně přiznáte chybu, okolí má vaše přiznání a následnou omluvu přijmout. Vše ostatní je iracionální.
4. Pokud máte vztek, že jste chybu udělali, neobracejte ho na jiné
Možná nejzásadnější věc: Jestli jste udělali chybu a někdo vám ji vytknul, máte vztek na sebe, který ventilujete vůči lidem, kteří s tím nemají nic společného. Cítíte se trapně a stydíte se, ale to vám nedává právo být vzteklí na někoho dalšího. Je to hodně těžká věc, se kterou má problém téměř každý.
Zkuste si v tu chvíli uvědomit jednu věc - za nějakou dobu vás bude nesmyslný výbuch vzteku mrzet, a potom budete nejen ten, co udělal chybu, ale navíc ten, co si vztek trapně vybíjí na ostatních. Zkuste se proto v takových případech na chvíli někam zavřít a nechat si pár minut na uklidnění. Jinak toho budete litovat dvojnásob.
5. Správně se za chybu omluvte
Ano, i omlouvání se má jistá pravidla. Pokud jste se po nějaké době vnitřně srovnali s tím, že jste něco udělali špatně, je třeba se za to omluvit. Věc se vám pak v hlavě „uzavře" a nebudete ji dál rozebírat a zbytečně se k ní vracet.
Omluva ale musí být k něčemu. Pokud je v ní obsažena výčitka nebo částečné hození viny na jiného člověka, pokud je v ní „ale" nebo jakékoliv popření čehokoliv, nemá omluva význam. Z omluvy musí být cítit, že jste si chybu uvědomili a skutečně vás mrzí, že se stala. Při omlouvání se dívejte druhým do očí a nezaujímejte defenzivní postoj.