Jsme zvyklí na to že, tráva je zelená a nebe modré. Přitom existuje i jiný než zelený chlorofyl – viz třeba různé orientální javory a trávy – a je tedy jen dílem náhodné evoluce, že místo městské zeleně není třeba hněď či červeň. Stejně tak jsme zvyklí na to, že naše tělní tekutiny mají obvykle určité barevné rozmezí. Když se změní, pojímáme podezření, že je něco špatně. Může, ale nemusí – některé své tekutiny si obarvíme bezděčně tím, co jíme a pijeme. Nebo tím, že to uděláme schválně.

1. Pot

Pot, běžně jen čirá kapalina, může ve skutečnosti nabývat všech barev duhy a černé navrch. Odborně se tomu říká chromhidróza.

Hroch potí strachy krev, ale jen obrazně. Ve skutečnosti jsou to pigmenty z potravy.

Například horníci pracující v měděných dolech se potí modře. Tenhle případ ovšem není pravá chromhidróza, jen její ‚pseudo‘ varianta. Pot horníků má normální barvu, dokud se nesmíchá s částečkami rudonosné horniny, které se jim během šichty zažraly do kůže. Podobně – a daleko běžněji – se takhle modře zpotíme v nových, ještě nepraných tmavých džínách. V případě pravého "syndromu barevného pocení" ale vytéká barevný pot přímo z potních žláz. O protože ty jsou dvojího druhu, existují logicky i dvě varianty chromhidrózy. Ekrinní potní žlázy máme už od narození všude po celém těle, nejvíce na čele, dlaních a ploskách nohou. Vylučují převážně jen vodu s rozpuštěnými solemi a jsou důležité pro termoregulaci. Při ekrinní chromhidróze se pot nejčastěji zbarvuje od světle žluté až po tmavě červenou a barvy se mohou různě prolínat. O co jde, nejlépe vysvětlíme na následujícím případu: Jedna americká zdravotní sestřička "potila krev". Doktor se jí při vyšetření zeptal, jaké věci pravidelně jí. Byla mezi nimi i jakási neodolatelná pochoutka, která obsahovala prášek ze sušených rajčat a paprik. Sice se to stává velmi vzácně, ale některá ve vodě rozpustná barviva se mohou dostat až do potních žláz, kde vytékající pot obarvují. Zkuste schválně pár dní jíst větší množství vařené mrkve, a pak obtiskněte zpocenou dlaň na bílou zeď. Léčba je jednoduchá – přestat konzumovat věci s těmito barvivy, byť čistě přírodními. Apokrinní potní žlázy se nám vytvoří až v pubertě. Nejvíce je jich v podpaží a kolem bradavek a genitálií. Pot, který tvoří, obsahuje kromě vody také tuky, vedlejší produkty metabolismu, odpady a různé pachové složky. Nevylučují pot v takovém množství jako žlázy ekrinní, ale ‚nepřirozené‘ zbarvení jejich potu je daleko častější. Typické jsou odstíny žluté, zelené, modré, hnědé až černé. Hlavním viníkem je látka lipofuscin, vedlejší produkt vznikající v některých typech buněk v apokrinních žlázách při oxidaci tuku. Při modrém a zeleném zbarvení hrají prý také určitou úlohu některé druhy bakterií. Léčí se to zatím metodou "pokus – omyl". Ačkoli je apokrinní chromhidróza daleko častější než ekrinní, objeví se jí ročně na světě jen pár případů, takže lékaři zatím neměli dostatek pokusných pacientů k odhalení příčiny. Léčí tedy pouze následky, a to pomocí kapsaicinu (pálivá látka např. v chilli papričkách) nebo botulotoxinem.

2. Krev

Modrá krev opravdu existuje, ale není lidská. Nám může krev maximálně zesvětlat v případě otravy oxidem uhelnatým. Nebo ztmavnout v případě některých onemocnění nebo při léčbě sulfonamidy, které se ale dnes již většinou nepředepisují – jsou to původní antibiotika používaná ještě před vynálezem penicilínu.

Modrou krev mají třeba chobotnice nebo někteří hlemýždi Za barvu krve je odpovědná bílkovina obsahující kov (metaloprotein), jejímž úkolem je na sebe vázat vdechovaný kyslík a vydechovaný oxid uhličitý. Lidský hemoglobin obsahuje železo, ale třeba takový hemocyanin, který je v krvi měkkýšů nebo některých členovců, obsahuje měď. A díky tomu je jejich krev modrá. Tedy pokud krvácejí a krev přijde do kontaktu se vzduchem, protože uzavřena v jejich cévním systému má nezajímavý šedožlutý odstín. Růžovo-fialová krev je zase typická pro mořské sumýšovce, hlavatce a ramenochodce. A taky některé pijavice. Za nápadnou barvu pak může hemerythrin, který sice také obsahuje železo jako lidský hemoglobin, ale je strukturně postaven odlišně a odráží tak svým povrchem jiné vlnové délky. Pak jsou tu ještě mořské sumky a pláštěnci, kteří mají v krvi hemovanadin (jak už název napovídá, je v něm vanad). Sice se zatím s jistotou neví, zda jim slouží k přenosu kyslíku, ale ví se určitě, že jejich krev nabývá díky této bílkovině hořčicově žlutou barvu. Zelená krev je typická pro kroužkovce (opět třeba některé pijavice) a mořské mnohoštětinatce. Může za ní chlorocruorin, v němž jsou kolem centrálně umístěného železa navázány čtyři dusíky. A taky některé ještěrky mají krev zelenou – ne však kvůli plynonosné bílkovině, ale následkem akumulace biliverdinu, odpadního produktu při likvidaci starých krevních bílkovin.

3. Moč

Barevné změny jsou u téhle tekutiny běžné. Od čistě bílé přes světle žlutou (vše ok) až po žlutohnědou (máte asi dlouho žízeň).

Další barvy už můžou svědčit o nějaké nemoci, i když to je na úplně jiný článek. Vaše moč ale může mít klidně barvu takhle krásně modrou. A to díky metylové modři, která se dá nenápadně rozmíchat v něčem tmavém a neprůhledném. Aspoň tak to tvrdí různé speciální internety zaměřené na kanadské žertíky. Ve skutečnosti to tak jednoduché není, protože metylovou modř poznáte podle svíravé chuti a taky podle toho, že vám po ní bude dost blbě, neboť je jedovatá. Modrá moč, i když ne takhle dokonale, ale může být po různých lécích, třeba po Viagře nebo mitriptylinu (antidepresivum) a cimetidinu (na žaludeční vředy). Červená nebo spíše růžová moč nemusí být jen od krve v močovém ústrojí, ale stačí sníst hodně červené řepy či rebarbory a uvidíte... Nebo zkuste radu s konzumací vařené mrkve v bodě 1 výše – a hle, kanárkově žlutá nebo oranžová moč. Té dosáhnete také lehkým předávkováním B-komplexem.

4. Slzy

Nejsou známy případy, kdyby slzy měnily barvu následkem nějaké nemoci nebo příliš barevného jídelníčku.

Ale jejich barevné změny se dá celkem snadno a bezpečně dosáhnout ‚uměle‘. K tomu je dobré vědět, že slzné kanálky ústí i v nose, takže stačí si opatřit neškodné potravinářské barvivo, dát si šňupeček, nebo radši rozpustit a nakapat do nosu. A pak ronit barevné slzy. Jako to dělá argentinský umělec Leonardo Granato:

5. Sliny

Ač se to nezdá, sliny nemusejí být jen ‚bezbarvé‘. Zbarvují se do běla, když trpíte suchem v ústech, následkem konzumace některých léků proti vysokému tlaku, depresím a cukrovce, nebo u kvasinkových infekcí.

Žluté až hnědé sliny mají (překvapivě) kuřáci stejně jako lidé trpící pálením žáhy nebo zánětem dásní. Ale tohle není primárně ‚zdravotní článek‘. A jelikož sliny jinak žádných jiných výrazných odstínů nenabývají, opusťme téma jejich pohledové barevnosti. Sliny totiž mohou měnit barvy v přeneseném slova smyslu – barvy našeho chuťového vnímání. Přesněji řečeno ne sliny samotné, ale látky, které v nich ‚rozpustíme‘. Bobule tropického keře s latinským názvem Synsepalum dulcificum (oficiální český název nemá, volně by to byl snad Soukališník fíkosladký) obsahují bílkovinu mirakulin. Je úplně bez chuti, ale pokud se s vašimi slinami dostane do chuťových pohárků, způsobí zvláštní věc – nejen že sladké vám bude stále chutnat sladce, ale stejně tak i věci kyselé a hořké. A to až několik hodin po požití byť jediné téhle bobule. Plody jiné tropické rostliny, statné byliny z jihovýchodní Asie jménem Curculigo latifolia (opět česky oficiálně nic, převedeno z latiny asi Vejconoska širokolistá), mají zase jinou bílkovinu, kurkulin. Ten je sám o sobě sladký (tisíkrát sladší než cukr) a navíc mění vnímání dalších chutí – hořká se mění na sladkou. Dokonce i obyčejná voda, ve skutečnosti bez chuti i zápachu, chutná sladce.

A ještě se mrkněte na těchto 7 tělesných nechutností, bez kterých bychom nepřežili, nebo jen ztuha.