1. Agregace bez legrace
Jestli máte pocit, že internetová neutralita znamená, že váš internet bude stejně rychlý/pomalý jako sousedův a nebudete si tak konečně mít co závidět, je na čase probrat ten internet trochu od podlahy. Váš internetový poskytovatel pravděpodobně nevlastní "trubky k internetu", ale jenom si je projímá od providera, který ty trubky doopravdy vlastní. Řekněme, že vlastní gigabitovou linku a prodává připojení 50 Mbps. Jednoduchou matematikou se dostanete k tomu, že má dvacet zákazníků.
Jenže, co když jich má třeba tisíc? Jak mu to vlastně funguje, když mají všichni pocit, že plus mínus padesát mega za sekundu sviští? Dokonce jim to ukazují i ty online tachometry. Téhle alchymii se říká agregace. Váš poskytovatel samozřejmě ví, který počítač zrovna potřebuje maximální rychlost a který se naopak jen tak courá po zpravodajských serverech. A přelévá, ředí a odpírá konektivitu koncovým uživatelům podle potřeby. Tomuto ředění se říká agregace a většinou se pohybuje v měřítku 1:30 až 1:50, někdy dokonce i větším. Proto je z dvaceti uživatelů najednou tisícovka, aniž by kdokoliv cokoliv zpozoroval. Tato pro poskytovatele velmi výhodná situace ovšem získává trhliny, jakmile se mu mezi zákazníky objeví notoričtí stahovači.
2. Kladivo na notorické stahovače
Notorickým stahovačům, králům bittorrentů, Rapidsharů a dalších služeb se tedy potají utahovaly šrouby. Pro poskytovatele nebyl problém tyhle vytěžovatele linek zaměřit a trochu jim připojení zředit. Druhá strana bojovala změnami portů, souběžným stahováním a dalšími vychytávkami, byl to zdánlivě nekonečný boj.
Jenže pak přišlo online porno, YouTube, HD kvalita a nakonec velký nástup video on demand služeb jako Netflix. Teď už to nebylo jen o vytěžování linky stahováním nelegálního obsahu. Internet byl plný datově náročného obsahu, jemuž přestávaly dosavadní dálnice stačit. Jejich upgrade byl samozřejmě finančně náročný a ředění se tak začalo čím dál tím víc projevovat. Velcí američtí poskytovatelé to udělali jednoduše. Jako rukojmí si vzali koncové uživatele a výkupné požadovali po největších hříšnících - YouTube, Netflix, pornoserverech, online televizích nebo třeba herní distribuční platformě Steam.
3. Deset let nepřetržitého handrkování
Největší američtí provideři/poskytovatelé - Verizon a Comcast - začali po velkých serverech požadovat speciální poplatky. Kdo zaplatil, ten se dočkal širšího datového hrdla a k jeho uživatelům putovala data větší rychlostí. Tenhle kapitalistický podraz samozřejmě neušel oku veřejnosti. Tedy té americké - ta totiž pojem internetová neutralita řeší už bezmála dekádu, zatímco u nás se začalo tohle téma řešit až ve chvíli, kdy někdo za oceánem vykřikl, že by se tím měla zabývat vláda. Zásadní berličkou odpůrců stávající situace je totiž to, že ovlivňováním rychlosti nebo rovnou i přístupu na určité servery vlastně probíhá cenzura a je tím tedy ohrožen první dodatek Ústavy.
Kdyby něco podobného ve velkém dělalo u nás třeba UPC, pravděpodobně by se taky někdo ozval a možná by se pár lidí sešlo na Václaváku. V případě Comcastu a Verizonu je ovšem měřítko obrovské. Když vláda definitivně vyzvala na základě petice obyvatele k tomu, aby se k situaci vyjádřilo, zasypalo kontrolní úřad čtyři miliony komentářů a stížností.
4. Žádné levé pruhy
Co bylo hlavním požadavkem? Žádné levé pruhy pro rychlejší provoz, které by těm, co si připlatí, zajišťovaly rychlejší přenos dat k uživatelům. Všem by prostě měl jít internet stejně rychle, bez ohledu na to, jestli sledují Pornhub nebo CNN. Bez ohledu na to, jestli týdně stáhnou 50 mega nebo 50 giga. Někdo by to měl uzákonit a basta.
5. Co se vlastně včera stalo?
Poměrem hlasů tři ku dvěma se učinil první zásadní krok k uzákonění internetové neutrality. Dohlédne se na to, aby poskytovatelé konektivitu neagregovali podle toho, který server jim nejvíc užírá. To neznamená, že nebude existovat agregace jako taková, ale už nebude selektivní, stejně jako bude nezákonné vybírat od provozovatelů velkých serverů jakékoliv desátky za lepší podmínky. Happyend? Pro poskytovatele rozhodně ne, protože budou muset o to víc vlastních peněz investovat do větších trubek a lepší infrastruktury. Peněz, které nevyberou od provozovatelů serverů, ale nově od svých koncových zákazníků.
Koncoví zákazníci zase trochu trhnou při představě, že kromě schváleného zákona se taky ustanovilo, že na něj musí někdo dohlížet a držet poskytovatele pěkně zkrátka. Asi jako kdyby nad internetem a jeho distribucí nově bděla česká Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.
6. Státní hlídač
Včerejší rozhodnutí postavilo internetové providery do stejné kategorie jako mobilní operátory. Období tzv. "Divokého západu" vystřídá přísný státní dohled a spousta regulací. Možná přísnějších, než si původně zastánci internetové neutrality představovali. Oni přece chtěli jen stejně rychlý internet pro všechny. Poskytovatelé se teď budou bránit spíš tím, že internet bude pro všechny buď stejně pomalý nebo stejně drahý. Stát bude kontrovat regulací cen a rychlosti, poskytovatelé napadnou jeho snahy u soudu. Bude to ještě hodně dlouhá válka, ale vypadá to, že první bitvu internetová neutralita vyhrála. Jen se vlastně ani po deseti letech neví, jestli to bude k něčemu dobré.
7. Startovní výstřel
Nemyslete si, že se vás tyhle zámořské politické výstřelky netýkají. Je to první znamení toho, že dochází k porcování internetového medvěda. Příliš dlouho jsme byli zvyklí, že platíme pouze za přístup k internetu a nikoliv za obsah. Schválení internetové neutrality možná ve výsledku nabídne stejný přístup pro všechny, ale výrazně tak umete i cestičku ke zpoplatnění nebo minimálně zdanění obsahu. Aktuálně oslavovaný konec útlaku ze strany poskytovatelů tak ještě může získat mimořádně trpkou příchuť.
A chtěli byste se podívat to pravěku českého internetu? Klikněte SEM.