Martin Šonka (36), člen české reprezentace v akrobatickém létání v kategorii Unlimited a bývalý bojový pilot Armády České republiky (armáda mu úzkoprse odmítla poskytnout volno na závodění v Red Bull Air Race, proto z ní byl donucen odejít), zažil už mnohokrát, jaký je to pocit stát na bedně vítězů.
Na mistrovství ČR si dal hattrick (3 vítězství po sobě) v nejvyšší kategorii motorových letadel. Na nejvyšším stupni stál ale i v kategorii kluzáků. Loni si jako vůbec první Čech v Maďarsku vylétal titul mistra Evropy a v roce 2012 skončil na 2. místě na mistrovství světa v kategorii Free Style (o rok později na třetím).
Divácky nejatraktivnější jsou ale jeho lety v rámci Red Bull Air Race - mezinárodní série leteckých závodů, ve kterých piloti musí proletět pilony vymezenou trať v co nejkratším časovém intervalu. Závody se konají ve vizuálně dokonalých kulisách - nad vodní hladinou nebo třeba uprostřed mrakodrapů a skal.
Martin Šonka loni "urval bednu" i v téhle prestižní závodní sérii. V posledním závodě, který se konal v rakouském Spielbergu skončil bronzový. Celkově vylétal 8. místo. Letos se mu kvalifikační start v Abu Dhabí příliš nepovedl. Za chybu v páté bráně si vykoledoval dvousekundovou penalizaci, kvůli které se neprobojoval mezi osm nejlepších - skončil desátý. Ale zdaleka není všem dnům konec. Příští kolo se bude konat 16. a 17. května v japonském přístavním městě Čiba. Držíme palce i na nohou!
Martine, máte rád Géčka?
Géčka k Red Bull Air Race neodmyslitelně patří a k akrobacii také. Pokud jich je hodně, pilot ztrácí periferní a barevné vidění,to v případě, že jsou tzv. kladná a krev se díky nim tlačí z hlavy do nohou, anebo vidíte rudě – to když jsou géčka záporná a krev z celého těla se naopak tlačí do hlavy.
Mohlo by se tedy zdát, že je to čistě nepříjemná záležitost, ale na druhou stranu, je veliké přetížení také indikátorem toho, jak silně a rychle letadlo člověk řídí, a to je pocit k nezaplacení. Důležité je nedopustit, aby géčka byla příliš vysoká a pilot například neztratil vědomí, což je záležitost mnohaletých zkušeností a schopnosti vnímat svůj organismus.
Co děláte proti nevolnosti?
Nevolností netrpím. Když jsem byl malý, bylo mi asi 5 let, jeli jsme do Bulharska a mně bylo špatně každých dvacet kilometrů, takže autobus musel pořád zastavovat. V autě to bylo podobné. Nicméně začátkem puberty mě tyhle pocity opustily a od té doby, co jsem si v 17 letech poprvé sedl do letadla mi špatně nikdy nebylo.
Co únava po letu?
Únavu samozřejmě pociťuji. Když trénujete a letíte 20 minut kotrmelců, kde se střídá přetížení, chvíli se vám hlava odkrvuje, chvíli překrvuje, je tělo unavené hodně. Mozek dostává zabrat, ale od žaludku mi špatně není.
Nejde letět 10 letů za den, to se zničíte a pak týden nemůžete fungovat. Kromě toho si můžete poškodit vestibulární systém (registruje polohu a pohyb hlavy a těla, podílí se na udržování rovnováhy, vzpřímeného postoje a orientaci v prostoru). Pokud to někdo přehání, může si ho poškodit trvale. Motání hlavy a napadání na jednu stranu do letadla nepatří. Znám pár lidí, kteří kvůli tomu museli ukončit závodní kariéru. Je potřeba tělo poslouchat a nepřetěžovat ho. Letecká kariéra trvá relativně dlouho a aby to tělesná schránka vydržela, je potřeba trénovat s rozumem.
Nemáte ve vzduchu někdy strach?
Strach nemám, ale nejde to naprosto bez emocí. Je dobré mít respekt z toho, že když zapomenete základní pravidla, může to být nebezpečné. Respekt z toho, že člověk je v prostředí, kam úplně nepatří, ačkoli po těch letech už to vnímám tak, že to je ten můj prostor, kam patřím.
Což je taková emoce, kterou to ve mně budí: že ve vzduchu jsem šťastný.
Rád kontrolujete a šéfujete mašiny. Svůj vlastní život taky pod kontrolou nebo jednáte spíš živelně?
Jsem asi takový mix. Ale v podstatě potřebuji mít pocit, že život jde v kolejích, ve kterých já chci, aby šel. Nerad se nechávám někým někam vést. Rád se rozhoduji o svém životě sám. K tomu jsem navíc tvrdohlavý. Když se někdo snaží o opak, to je něco pro mě.
Jste Beran, že?
Asi jsem zrovna exemplární případ Berana.
Když se bavíme o hvězdách, chtěl byste letět do vesmíru?
Strašně, to je můj sen. Ale zřejmě zatím nesplnitelný. Tím, že s do vesmíru létá velice málo a zájemců jsou po světě statisíce, člověka si buď přímo vychovávají agentury jako například NASA. Ti vyvolení mají smysl pro dril, výcvik, zkušenosti s létáním, nebo musí být odborníky v něčem, co je potřeba zrovna zkoumat. Což já bohužel nejsem.
Šance, jak se dostat do vesmíru je podle mě do budoucna přes soukromé projekty, jako je Virgin Atlantic, což sice není let do vesmíru v pravém slova smyslu, jak já bych si ho představoval, tedy že člověk bude kroužit několik dní až týdnů na oběžné dráze nebo dokonce poletí na Měsíc. S Virgin to bude jen takový skok do vesmíru, v podstatě na několik minut. Ale aspoň něco. Už v armádě, když jsem lítal na grippenu a létaly se lety na dostupnost - kam až letadlo může a vystoupáte do výšky nějakých 15, 16 kilometrů, a dopravní letadla létají 5 kilometrů pod vámi, už vidíte, jak je země kulatá, zaoblená, člověk si říká - ještě o kousek výš.
Jaké město se Vám shora nejvíc líbí? Stíháte si je vůbec prohlížet?
Jasně, že stíhám. Českou republiku jsem díky vojenskému létání prolétal vlastně celou. Poznávám města, aniž bych se musel koukat do mapy. Nejvíc se mi líbí Tábor, ze kterého pocházím. Narodil jsem se sice ve Dvoře Králové nad Labem, ale od dvou let jsem bydlel v Sezimově Ústí, což je právě kousek od Tábora. Tábor je nádherný - historické centrum, okolí Jordánu...
A co zbytek světa?
New York je skvělý. Je pro mě impozantní už jenom tím, jak na tak malém prostoru dokáže vzniknout tolik mrakodrapů, to je fascinující pohled. Měli jsme i závod (RedBull Air Race) přímo mezi Sochou svobody a Manhattanem, což bylo úžasný. Nebo v Riu. To je taky nádherný město, ale tam je člověk zklamaný tím, že hezké jsou dvě ulice u Copacabany, jdete o kousek dál a už je to hrůza, nepořádek, špína...
Kde byste chtěl bydlet, kdybyste si mohl vybrat?
Krásných míst je spousta, ale já jsem v tomhle patriot. Líbí se mi tady u nás. Takže si myslím, že vždycky tu základnu budu mít tady v Česku. Strašně rád cestuju a poznávám svět, ale vracení domů mám ještě radši. Nemám to tak, že bych chtěl být navždy zaseknutý na jednom místě.
Austrálie je nádherná, tam je tolik věcí na vidění, že tam by člověk dokázal strávit hodně času, aby si to užil. To samé v Americe. Nemám ale zaječí úmysly z Čech, chci být tady a odsud vyrážet do světa na průzkum.
Jaká jsou Vaše oblíbená místa v Praze?
Prahu mám hrozně rád. Byl jsem tu jen rok na škole, pak jsem se dostal na vojenskou školu do Brna a odešel jsem odsud. Hrozně rád jsem chodil do Wings clubu u Jiřího z Poděbrad, vyloženě letecky pojaté restaurace, pak mám rád hospody na Malé Straně nebo třeba Vyšehrad.
Máte nějaké rituály před vzlétnutím?
Žádný speciální nemám. Vrtuli si sice občas pohladím, ale jen když cítím, že chci, ale že bych si musel zavázat tkaničky na dva uzly a strčit jednu do pravé části boty, to ne. Je to spíš podle toho, v jakém jsem zrovna rozpoložení a podle toho, před jakým letem to je. Když cítím, že jsem nervózní, buď se zavřu v hangáru do kouta, potřebuju být sám a myslet na trať nebo sestavu, anebo zase, když už příliš dlouho takhle sedím a začínám na sobě pozorovat, že začínám myslet na blbosti, když už to jakoby přeháním, jdu mezi lidi, mezi svůj tým, a bavím se s nimi, abych na to přestal myslet.
Působíte jako správňák - Mirek Dušín? Máte nějaké neřesti?
Mám jich samozřejmě spoustu. Ale těžko se o nich takhle mluví. Nejhorší tady samozřejmě neřeknu. Nekouřím, drogy jsem v životě nezkusil, protože jsem celý život sportoval. Vadí mi na tom, že je na tom člověk závislý, závislost beru jako zbytečnou slabost, kterou bych si nepřipustil.
Na létání ale svým způsobem závislý jste...
To moje slabost rozhodně je, bez toho prostě být nemůžu. Někdy to stavím nad pro jiné lidi důležitější věci. Pro mě má přednost létání. Ne vždycky, ale celý život můj se točí kolem létání. Někdy může být mojí neřestí to, že jsem tvrdohlavý a musí být po mém - jsou situace, kdy to je špatně. Ale Mirek Dušín nejsem a někdy je se mnou k nevydržení.
Jak by se dalo porovnat řízení auta s řízením letadla?
Je z toho víc vidět a koukáte z větší výšky. Někdy jsou okolo jiná letadla, člověk to nesmí podcenit. Jsou prostory, kde je řízený provoz, vědí o vás, nedovolí, aby se někdo k někomu dalšímu přiblížil. Pak jsou prostory, které jsou úplně otevřené, takže když si někdo vyndá o víkendu svého ultralighta a letí 50 kilometrů na kafe na jiné letiště, tak prostě letí. A tam to funguje úplně stejně jako na silnici. Je potřeba se kolem sebe dívat.
I rychlost je omezená – na 460 km/h, což ale málokteré sportovní letadlo dosahuje. Vojenská letadla mají výjimku, protože musí letět rychleji. Dokonce i to moje závodní letadlo se jen blíží té maximální rychlosti, létá 430 km/h, rozhodně ale touhle rychlostí rozhodně necestuje. U letišť bývá navíc rychlost omezená na zhruba 350 km/h.
Co ženy? Mám na mysli kolegyně...
V letecké akrobacii jsou, teď mě dokonce jedna porazila na ME v klasické akrobacii.
Češky také létají akrobacii, ale ta je rozdělená podle náročnosti do několika kategorií, já lítám nejvyšší unlimited, ony většinou sportsmen - začátečnickou, ale třeba se dostanou výš, doufejme.
Ve světě jsou výborné Francouzsky, Rusky, pár Američanek, v Air Race zatím žádná není, ale myslím, že se tam nějakou snaží dostat už jen kvůli tomu, že je to zajímavé pro média, tak jako se snaží dostat holku do Formule 1 a do motorek, ale zatím se jim to nepovedlo.
V roce 2009, kdy jsem byl v průpravném campu na Red Bull Air Race, tam se mnou byla holka, Francouzka, výborná pilotka, zaměstnáním pilotka Boeingu, ale tohle je tak specifické létání - akrobacie se létá od 100 metrů výš – Air Race od 10 do 25 metrů, letíte až 400 km/h, na což člověk samozřejmě potřebuje jinou vlastnost v hlavě. Jí to vadilo, létat takhle nízko nad zemí.
Dopravní letadla nepilotujete?
Mě vždycky lákalo vojenské létání, vždycky jsem chtěl být stíhač, což se mi povedlo, a ačkoli dopravní létání je krásné, je to krásná práce, nicméně, pro mě je to trošku nuda, protože let dopravního pilota vypadá tak, že odstartujete, minutu po vzletu zapnete autopilota a už jenom nastavujete kurs, letadlo vlastně ani neřídíte. Samozřejmě, v moment, kdy se něco stane, musíte být připraven. Ale není to o tom s někým válčit, létat hlavou vzhůru, nahánět se ve vzduchu - to je to, co mě baví.
Už přemýšlíte o tom, co budete dělat po konci kariéry? Máte nějaká zadní vrátka? Dokdy se vůbec dá létat na špičkové úrovni?
V Air Race jsou lidé, kterým je dnes 58 - Peter Besenyei a Nigel Lamb. Ve Formuli 1 by takový člověk nemohl být, protože ten závod trvá dvě hodiny, tady let trvá minutu a půl, takže i starší organismus, který je nabitý zkušenostmi ho v pohodě zvládne. Jsou to excelentní piloti, kteří jsou stále schopni závodit na té nejvyšší úrovni. Teoreticky bych tam tedy mohl vydržet ještě hodně dlouho. Pak je tu ještě akrobacie, díky které si mě všimli v Air Raceu. Tu bych také rád lítal samozřejmě co nejdéle, ale na světové úrovni to stojí hrozně moc peněz, času a energie. Musíte pořád trénovat, trénink je náročný… Jsou piloti na závodech, kterým je přes padesát a létají výborně, ale víceméně čerpají ze zkušeností a nejsou schopni tak moc trénovat.
Co byste tedy chtěl dělat až se rozloučíte se vzdušnými kotrmelci?
Nechtěl bych odcházet od létání. Ale člověk musí být zdravý. Rád bych byl trenérem. Asi bych si ty zkušenosti neměl odnést do hrobu, asi jako když já jsem byl mladý, tak jsem chtěl, aby mě ti nejzkušenější trénovali, třeba půjde někdo pro radu ke mně. A pracovat jako instruktor létání, to je taková skoro povinnost. Ale můžete být dobrý pilot a instruktor jste úplně špatný a naopak.
Uvidíme, co bude, třeba skončím někde v nějakých aeroliniích a budu pít kávu s autopilotem.
A takhle to vypadá při Red Bull Air Race přímo z kokpitu: