Asasíni

Jde o šíitskou sektu, která se hlásí k hnutí nizárijských ismá'ílítů. Její arabský název zněl al-Ḥaššāšīn, což si mnozí mylně spojují s užíváním hašiše, ve skutečnosti název odkazoval na jméno zakladatele Hassana-i Sabbaha. Zda sekta skutečně hašiš užívala, není známo. Existuje legenda, dle které měl být hašiš užíván na určitém stupni duchovního vývoje, kdy byl věřící pod vlivem hašiše uveden do zahrad Almútu (hlavního sídla asasínů). Ty byly upraveny podle koránské vize ráje. Takto měli být připravováni budoucí bojovníci – měla to být ochutnávka ráje.

Samotný řád vzniká okolo roku 1080, zakladatelem byl již zmíněný Hassan ibn Sabbáh. Ten se narodil v Persii. Nejdříve byl tradičním šíitou, v 17 letech se seznámil s učením ismá'ílítů (v Egyptě). Poté cestoval po světě, aby se vrátil do Egypta, kde již vládl ismá'ílistký režim. Byl zde spor dvou vůdců, Hassan se postavil na stranu vůdce, který prohrál – Nizára (ten byl nakonec i popraven). Když jej zavřeli do vězení, zřítil se minaret stojící před šatlavou. To bylo dle islámu zlé znamení a Hassana propustili. Rozhodl se, že vytvoří vlastní stát, jeho učení však následovalo malé množství lidí. Byl prvním vynálezcem terorismu, nemohl si dovolit armádu, tak se rozhodl likvidovat konkurenční politické a duchovní vůdce. Jejich organizace byla tak propracovaná, že ji nebylo možno infiltrovat. Díky systému tajných gest a znaků byli nepolapitelní. Nejen to, členové byli, podobně jako rozvědčíci, školeni ve společenském vystupování, uměli několik řečí, a byli i jinak vzdělaní. Používali často převleky, naučili se vystupovat jako člověk, do jehož profese se „převtělili“. Taktika jejich zabíjení byla vražda za denního slunce. Nezabíjeli v noci, ale ve dne a v davu, aby tím umocnili strach. Ovládali mnoho oblastí rozesetých od Persie po Sýrii – soustavu hradů a pevností, která působila jako jakýsi stát ve státě. Mezi jejich oběti patří i takové osobnosti, jako byl král Konrád z Montferatu. Několik dní po své korunovaci byl zavražděn asasíny, kteří se převlékli za mnichy. Rok 1256 je považován za konec politické moci sekty (ta ještě poté několik let v menším počtu existovala), jejich centrum hrad Alamút padl do rukou Mongolů, obdobně jako jejich další pevnosti.

Povstání ikko-ikki

Nyní se pro změnu podíváme do Japonska, do poloviny 15. století. Příběh velice připomíná naše vlastní husitské války. V Japonsku té doby byla mezi chudými nevolníky populární buddhistická sekta Čisté země, která je zastoupena hlavně dvěma školami, Jodo-shu a Jodo-shinshu. Druhá zmíněná se stala velice populární, hlavně proto, že její vůdci podporovali a podněcovali diskuzi, v níž měli rolníci navzájem řešit své problémy. Sekty věří ve spásnou moc Buddhy Amidy (Amitabhy) a v jeho Západní ráj Čisté země. Do něj se může dostat člověk pouhým vyslovením formule Namu Amida Butsu (nembutsu) s oddanou myslí a vírou. Tedy až po smrti. Tehdejší vůdce tohoto hnutí byl Rennyo. Někteří členové se však odvolávali učení jeho předchůdce Šinrana, který učil, že si zlí lidé zaslouží spasit první – sekta tedy obrátila toto učení ve vzpouře proti vlastníkům půdy a její členové se snažili být co nejagresivnější. Také věřili (jako džihádisté), že kdo zemře na bitevním poli, půjde automaticky do nebe.

U nás mezi násilné sekty můžeme řadit husity, kteří měli několik odnoží. Stejně násilná byla také sekta naháčů zvaná adamité.

ZDROJE:

wikipedie, idnes.cz