Hned začátkem 1. světové války se ukázalo, že v tomhle konfliktu se kdykoli může stát cokoli. Armády se mohou objevovat odnikud, bitvy se mohou ve svém průběhu dramaticky zvrátit a favorité budou prohrávat. A všechno se to ukázalo v bitvě o Halič.
Dvoutýdenní kempování
V prvních týdnech Velké války se pořád ještě v Habsburské monarchii tak nějak věřilo, že tohle bude rychlá záležitost, která se co nevidět přežene a mocnářství z ní vyjde nějakým způsobem silnější nebo v nejhorším mírně oslabené. „Umlátíme je čepicemi a do švestek jsme doma,“ hlásaly letáky na návsích.
Jak dneska víme, to byl mírně řečeno ohromný omyl. A přestože už před začátkem války někteří osvícenější lidé v zemi věděli, že tohle je kolosální průšvih, který změní chod dějin, jedním takovým člověkem byl třeba jistý profesor Garrigue Masaryk, jiní si to pořádně uvědomili až koncem září 1914.
Co se stalo během září 1914? Halič se stala. Bitva o Halič.
Rychle, rychle!
Přestože se až do své smrti královna Viktorie všemožně snažila, aby byly všechny významné panovnické rody v Evropě příbuzensky propojeny a nedošlo tedy k masivnímu konfliktu… její plán selhal. Ukázalo se, že monarchové nemají nejmenší problém obětovat tisíce lidí na frontě při válce se svým bratránkem nebo sestřenkou.
Jak asi víte, válka v podstatě začala tím, že jeden podvyživený mladík vysypal několik kulek do arcivévody a jeho ženy, a pak se všechny země na základě smluv, úmluv, vyhrožování, příprav, diplomatických přešlapů a geopolitických fuckupů společně zatáhly do největšího konfliktu v dějinách lidstva.
Rakousko-Uhersko bylo ve hře od začátku, protože ten arcivévoda patřil jim. Plán byl dotáhnout do Srbska, vymlátit všechny Balkánce, kteří mají tu drzost oponovat, a to všechno udělat dřív, než se Rusko vzpamatuje, protože mezi Bělehradem a Moskvou panují dost přátelské vztahy.
SPOILER ALERT: Nestihli to.
Rusové se tenkrát rozhodli, že kdo si balí do války těžkou techniku nebo se nedejbože potřebuje připravovat, tak je srab. Takže prostě popadli první vidle, co měli po ruce a vyrazili na frontu. Tedy, obrazně řečeno. Z větší části.
Znamenalo to dvě věci. Zaprvé, Rusové byli všude mnohem rychleji, než se počítalo, ale zadruhé, dali se celkem snadno odrazit, jak to ukázala narychlo splácaná německá defenziva Východního Pruska. Tam u Tannenbergu dostali Rusáci strašný klepec a rakousko-uherská armáda si řekla, že to udělá podobně.
Vrchní velitel habsburských ozbrojených sil Franz Conrad von Hötzendorf vyrazil na sever s tím, že rychle vyklepne ty ruské armády, které se stahovaly k mocnářství a společně s Německem tam uzavřou východní frontu dřív, než se pořádně otevře. Hötzendorf po Haliči otevře téměř třísetkilometrovou frontu skládající se ze čtyř hlavních úseků. A každý měl být pro průběh bitvy extrémně důležitý.
Řež!
Bitva o Halič není střet, jenž by se rozhodl za odpoledne, je to souhrn několika velice významných konfliktů, které pak vyústily v osud regionu. Střet netrval hodiny ani dny, ale několik týdnů.
Na severním konci fronty se nejdřív odehrála bitva u Krašniku, kde 1. rakousko-uherská armáda podrtila 4. ruskou armádu a rakouský velitel Viktor Dankl byl schopen zajmout šest tisíc válečných zajatců. Podobná situace se stala i u Komarowa, kde Rakušané zatlačili na ústup 5. ruskou armádu. Celou severní polovinu bojové linie najednou ovládali Rakušani a vítězství bylo téměř na dosah.
Jenomže na jižním konci linie se odehrála bitva na Hnylé Lipě, to je ukrajinsko-polská řeka. Habsburské síly tam byly v silné převaze až do chvíle, kdy von Hötzendorfovi došlo, že ho generál Ivanovov nechává obkličovat dvěma armádami, přičemž jednu z nich vede Alexandr Brusilov, legendární jezdecký velitel. V tu chvíli už s tím Franz Conrad nemohl nic dělat, ale zavolal si posily ze severu, protože tam bylo přece dávno vyhráno, že?
Omyl. Rusové byli na severním konci fronty sice na ústupu, ale rozhodně nebyli poraženi. Měli čas se převybavit, doplnit řady a v rámci několika hodin se pustili do pronásledování stahujících se rakouských sil, což znamenalo, že když Dankl konečně dorazil von Hötzendorfovi na pomoc, měl v zádech celou armádu Rusů.
Habsburkové dostali tenkrát v Haliči strašný výprask.
Blíží se konec
Nepomohlo ani to, že velká část severních armád Rakouska-Uherska pocházela ze slovanských zemí, bylo tam spoustu Čechů například, kteří více než ochotně přecházeli na druhou stranu. Z těch se potom stal základ pro Československou legii na Rusi.
I tak jsou ale čísla strašidelná. Rakousko-Uhersko tam nechalo bezmála půl milionu lidí a Rusové zhruba čtvrt milionu. Rusku to umožnilo dojít až do Karpat, kde se pak několik měsíců mrcasili s obléháním pevností. Pro Habsburky to ale znamenalo absolutní rozpad východní fronty a šílenou paniku, stejně jako pro ostatní Centrální mocnosti. U Haliče si spousta lidí tenkrát uvědomila, že tohle nemusí pro monarchii dopadnout dobře.
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
