Před 145 lety došlo na území dnešní americké Montany k jedné z nejproslulejších indiánských bitev v historii. V bitvě u Little Bighornu se střetla armáda Spojených států amerických se spojenými indiánskými kmeny Lakotů, Arapahů a Šajenů pod vedením náčelníka Sedícího býka. Custer i jeho 7. kavalerie byla toho dne rozprášena a indiánští bojovníci slavili triumfální vítězství. Vítězství, které však ve výsledku předznamenalo definitivní konec indiánské revolty na americkém území.
Tam blízko Little Bighornu je indiánská zem
Ve druhé polovině 19. století byly spory mezi původními obyvateli amerického kontinentu a novými osadníky a kolonialisty stále na denním pořádku. Indiánům byly přiděleny rezervace, které se však z různých důvodů neustále zmenšovaly. Situace se znovu začala vyostřovat ve chvíli, kdy se pozornost Spojených států amerických ještě intenzivněji upřela na severní území Severní Ameriky.
K nově vzniklým osadám v těchto místech bylo nutné postavit železnici – železnice byla tehdy v USA takovým internetem dnešní doby, pojítkem mezi civilizacemi, městy, osadami a obyvateli. Železnice byly budovány všude, kde to alespoň trochu dávalo smysl. Problémem bylo, že plánovaná trať často vedla přes indiánské rezervace, s čímž pochopitelně indiáni nesouhlasili a docházelo k potyčkám. Dalším problémem byla skutečnost, že se na posvátném území Siouxů Black Hills objevilo naleziště zlata. V tu chvíli bylo jasné, že Siouxové musí jít stranou a že se schyluje k nevyhnutelnému střetu, neboť železnice a zlato byly přednější.
Custer a 7. kavalerie
Bitva u Little Bighornu je považována za pravděpodobně nejslavnější bitvu Velké siouxské války. Tato „válka“ byla vlastně sérií konfliktů mezi indiánskými kmeny a americkou armádou, přičemž důvody byly většinou stejné – rezervace, zlato, železnice. Jednalo se vlastně o jednostrannou záležitost se značnou převahou armády Spojených států, nicméně i indiáni si připsali několik důležitých vítězství. Jednou z těch vítězných indiánský bitev byl i Little Bighorn.
V roce 1876 byla situace na siouxském území komplikovaná. Zlato přilákalo spoustu dobrodruhů a nových osadníků, jimž se podařilo postupně vytlačit indiánské obyvatele z rezervací. Ti začali rezervace hromadně opouštět a přesouvat se na jiná místa, což se nelíbilo americké vládě. Řešení? Na siouxské území byla vyslána armáda v čele s generály Terrym, Gibbonem a Crookem, jejíž součástí byla mimo jiné také 7. kavalerie podplukovníka George Armstronga Custera – často se lze setkat s označením generál Custer. To protože v americké občanské válce zastával dočasně pozici generála milice.
Již od začátku byl ze strany americké armády zřetelný jeden konkrétní přístup – absolutní podcenění tamějších indiánských kmenů. Generálové počítali s tím, že „vzbouřených divochů“ je maximálně dva tisíce, a to velice pravděpodobně i včetně mužů a žen. Indiánskému stařešinovi Sedícímu býkovi se ale podařilo sjednotit bojovníky kmenů Lakotů (Siouxů), Arapahů a Šajenů. Indiáni tedy opravdu disponovali přinejmenším dvěma tisíci bojovníky, nutné je však podotknout, že se opravdu jednalo o cvičené a zdatné válečníky. Většina z indiánů disponovala luky a šípy, což bylo také jedním z důvodů onoho podceňování, nicméně dvě stovky indiánských bojovníků vlastnily opakovací pušky. Tedy střelné zbraně mnohem výkonnější než jednoranné armádní springfieldky.
Americká armáda postupovala pomalu, neboť postup generála Crooka s jeho částí armády byl pozdržen výpady siouxských válečníků u řeky Rosebund. Zbylí dva generálové tedy vyčkávali na třetí a nezbytnou část armády. V tomto mezičase bylo rozhodnuto o tom, že bude na průzkum vyslán Custer se svou 7. kavalerií, která čítala kolem šesti stovek mužů.
Bitva u Little Bighorn
K bitvě došlo 25. června roku 1876. Custer se rozhodl průzkumnou akci hodit za hlavu, v žaludku mu ležel nedaleký indiánský tábor. Ten byl však plný dobře vyzbrojených mužů Sedícího býka. Custer rozdělil armádu na tři části a rozhodl se tábor obklíčit a zaútočit ze dvou různých směrů – třetí část Custerovy armády pak vyčkávala v čele s majorem Benteenem v záložní pozici. Major Reno dle plánu zaútočil na vesnici jako první, ovšem po chvíli byl nucen stáhnout se do blízké rokle, kde byl kompletně obklíčen indiány. Přibližně 150 Renových mužů se v tu chvíli už jen zoufale bránilo obrovské převaze indiánů.
Custer se mezitím pokoušel o překročení řeky Little Bighorn, ale nedařilo se mu nalézt brod. Indiáni, kteří byli znalí terénu, jej bez okolků zahnali na nedaleký kopec. Zde došlo k boji do posledního muže, alespoň tedy z Custerovy strany. Custer disponoval přibližně dvěma sty muži, zatímco indiánů bylo přes dva tisíce. Celá Custerova skupina zde během 30 minut do posledního muže padla. Major Benteen se vydal na pomoc obklíčenému Renovi, ale úmysl se minul účinkem a do indiánského sevření padl také. Z obklíčení je osvobodil až po dvou dnech generál Terry, jenž zrovna dorazil s armádou. Až v tu chvíli se indiáni odebrali k útěku, do té chvíle lze však průběh bitvy považovat za drtivé vítězství indiánů. Těm se podařilo rozprášit Custerovy oddíly.
Pro indiány byla bitva u Little Bighornu triumfálním vítězstvím, přesto jim tento úspěch nakonec nic dobrého nepřinesl. Custer se stal pro bílé osadníky padlým hrdinou a američtí občané dostali z indiánů strach. Indiánští bojovníci se po bitvě navíc opět rozdělili do menších skupin dle příslušnosti k jednotlivým kmenům, čímž v budoucnu usnadnili americké armádě jejich zneškodnění. Jednalo se o indiánský začátek konce.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
