Většina rockových fanoušků tohle zná. Od malička posloucháte klasiky - Beatles, Rolling Stones, Led Zeppelin, Pink Floyd, možná přejdete na trochu jednodušší kalibry jako AC/DC, Aerosmith, Guns'n'Roses, užíváte si všechna ta promakaná kytarová sóla, texty o holkách nebo o abstraktních snových vizích... A pak to přijde, někdo vám někde pustí desku Lou Reeda nebo Velvet Underground a vám se otevřou oči. Cože? On rokenrol nemusí mít jenom krásný, vymazlený, křišťálově čistý zvuk? Bicí můžou znít jako když někdo vztekle mlátí bejsbolkou do popelnic? A to se smí, nechat na nahrávce kvílení zpětných vazeb a praskání kabelů? A pak si ten počáteční šok sedne a vám dojde, že to všechno dává trochu mrazivý, až děsivý smysl. A ty texty? Jasně, i tady si najde svoje místo láska a opěvování žen, ale tím to zdaleka nekončí. Texty na pomezí surrealismu o drogách, chcípání na ulici, bičování a dalších chuťovkách...rokenrol nikdy nezněl tak reálně, bolestivě a zároveň přitažlivě jako v podání Lou Reeda. Nebyla to samozřejmě jen hudba, co z tohoto brooklynského rodáka dělalo velice výraznou a temnou osobnost. Byla to především jeho morbidně drsná image a poněkud nevyzpytatelná aura zla, kterou se vyznačoval. Pojďme se podívat na pár zajímavostí z jeho života, které tuto image podpořily. http://hereelsewhere.com/  

1. Léčba elektrošoky

Lewis Allen Reed projevoval už v pubertě bisexuální sklony. To se ale příliš nepozdávalo jeho konzervativním (nedivme se však tolik, byla to 50.léta v USA) rodičům, kteří ho v roce 1956 poslali na psychiatrické léčení do Creedmorské státní nemocnice pro duševně choré v Queensu. Zde byl čtrnáctiletý Reed podroben "léčbě" prostřednictvím série elektrošoků. K celé zkušenosti se později vyjádřil následovně: "Daj vám až do krku takovou věc, abyste nespolkli vlastní jazyk, a na hlavu vám daj elektrody. Tohle bylo tenkrát doporučovaný pro zničení homosexuálních pocitů. Výsledkem je, že ztratíte krátkodobě paměť a stane se z vás totální zelenina. Nemůžete si ani přečíst knížku, protože jakmile se dostanete na stranu 17, zapomete, kde jste byli a musíte se zase vrátit na začátek." O tomto období Reedova života pojednává i song Kill Your Sons z desky Sally Can't Dance, která vyšla v roce 1974.    

2. Škola základ života

Lou nebyl zrovna ukázkovým studentem. Po základní škole strávené střídavě po psychiatrických léčebnách a pasťácích, byla sice střední škola jistým vysvobozením, Reed se však nijak netajil svým odporem k americkému ideálu krásných úspěšných středoškoláků, žijících pro fotbalové mužstvo a maturitní ples. Většinu času trávil místo školy po barech, kde podle svých vlastních slov hrával kulečník, popíjel s muzikanty a - jak jinak, byla to střední škola - bral drogy. Přesto se mu ale podařilo úspěšně odmaturovat a dokonce nastoupit na Syracuse University, kde Reed studoval žurnalistiku, filmovou režii a tvůrčí psaní. Ani zde se ale příliš nepolepšil a kromě toho, že většinu studia strávil nezřízeným chlastáním se svým učitelem a mentorem americkým básníkem Delmorem Schwartzem, povedl se mu například výstřední kousek v rámci povinného školního vojenského výcviku. Reed, údajně sjetý LSD, v nestřeženém okamžiku vyprázdnil zásobník cvičné pistole, přitočil se k velícímu důstojníkovi a hlaveň pistole mu přiložil k hlavě. Ehm, asi fórek. Že následovala další psychiatrická vyšetření asi netřeba zdůrazňovat. Celou hořkosladkou atmosféru Reedových školních let krásně shrnuje píseň Coney Island Baby ze stejnojmenné desky z roku 1976    

3. Noční můra novinářů

Říká se, že ve své době se Reed těšil takové pověsti mezi hudebními žurnalisty, že se mladí reportéři nervově hroutili, pokud měli jít dělat rozhovor právě s ním. Lou byl pověstný svým odporem, až krvelačnou nenávistí vůči novinářům, obzvlášť tedy hudebním. Nejednou se vyjádřil, že novináře považuje za "nejnižší formu života", která si nezasluhuje žít. Specificky byl vysazený vůči britskému tisku. "Nenávidím je všechny, ale obzvlášť Brity, to jsou úplný prasata." Legendární je nakonec nepublikovaný rozhovor pro švédskou televizi z roku 2003 (Reedovi bylo tenkrát už 61 let), při kterém zpěvák s kamennou tváří rozbrečel chudákavne příliš připraveného mladého žurnalistu. Z youtube je už bohužel stažený, ale i například videozáznam totálně sjetého Lou Reeda, jak si hraje na kočku a myš s australskými novináři na letišti v Sydney v roce 1974, je celkem vtipná záležitost. "Jsou vaše písně o drogách?" "Já neberu drogy." "Za co utrácíte peníze?" "Za drogy." "Za drogy pro ostatní lidi?" "Přesně tak." "Proč chcete, aby lidi brali drogy?" "Protože je to lepší než hrát Monopoly."    

4. David Bowie

Tento britský hudební chameleon je bezesporu v mnoha ohledech hudebním géniem i co se týče své vlastní tvorby. Já však s oblibou říkávám, že moje nejoblíbenější tři alba od Bowieho nejsou ve skutečnosti jeho alba, ale desky, které "pouze" produkoval - Raw Power od The Stooges (1973), Lust For Life od Iggyho Popa (1977) a především Transformer - druhá sólová deska Lou Reeda (1972). Bowie se netajil tím, že Reedovu tvorbu obdivuje už od dob Velvet Underground. Možná i díky tomu je tato spolupráce unikátní a funguje na 120 procent. Deska, z níž mimochodem pochází tři z nejznámejších Reedových singlů Vicious, Satellite Of Love a Perfect Day, je po všech stránkách skutečným klenotem. O vzájemném vztahu těchto dvou osobností samozřejmě koluje i spousta bulvárních a především bizarních historek o homosexuálních pletkách a až extrémně divokých drogových mejdanech v Berlíně - něco podobného koneckonců čekalo Bowieho o pár let později znovu - tentokrát s Iggy Popem. V roce 1979 se Lou s Bowiem pohádal u společné večeře. Bowie Reedovi údajně doporučil, že by měl přestat s drogami. Reed se vytočil, vyskočil od stolu a začal na Bowieho řvát: "Tohle mi nesmíš říkat! Už mi nic takovýho kurva nikdy neříkej!" a odešel. Usmířili se až po letech při příležitosti společného vystoupení na koncertě k Bowieho padesátinám. Až do Reedovy smrti tak nakonec zůstali blízkými přáteli.    

5. Hudební výstřelky

Lou Reed byl známý tím, že si příliš nelámal hlavu s hudebními konvencemi. Již v první polovině 60.let, tedy v dobách před Velvet Underground, vytvořil tzv. Pštrosí ladění, tedy techniku, jejíž součástí bylo naladění všech strun kytary do jednoho tónu. To vytváří hypnotický efekt, který pak můžeme slyšet ve spoustě skladeb Velvetů. Asi nejúchylnější záležitostí v Reedově kariéře však dodnes zůstává album Metal Machine Music z roku 1975. Na něm najdeme pouze hodinový záznam pískajících zpětných vazeb dvou kytar, které Reed nahrál a různě zvukově modifikoval ve svém bytě. Jelikož u nahrávání nikdo nebyl a Lou se o tom za svého života příliš nevyjadřoval, už se pravděpodobně nedozvíme, jaké drogy přispěly. Faktem zůstává, že deska se i přes totální komerční neúspěch ve své době (dodnes drží rekord v nejvyšším počtu reklamovaných desek, tedy vrácených na prodejnu) stala prapůvodcem pozdější industriální a noisové hudby. Pokud ale pomineme úplné extrémy, nejlepším příkladem ze všechny bude asi úmyslně naprosto prasácký zvuk druhé desky Velvet Underground s názvem White Light/White Heat z roku 1968 (název údajně vypovídá o účincích amfetaminů, při poslechu nám dochází proč) a především její závěrečná skladba Sister Ray. Do dřevního 3-akordového hlukově přebuzeného rokenrolového jamu, na kterém kapela 17 minut v kuse improvizuje, Reed přednáší poněkud zvrácený příběh, jak sám říká: "O partě transsexuálních prostitutek, který si přitáhnou domu pár námořníků, nastřelí se heroinem a pak rozjedou orgie. Nakonec tam někdo umře a objeví se fízlové." Inu, není nad starou dobrou písničku o lásce. Nicméně, tento zážitek byl moc i na studiového zvukaře, který při nahrávání prohlásil lakonicky: "Tuhle sračku fakt poslouchat nebudu.", zmáčknul tlačítko nahrávání, ze studia odešel a nechal kapelu nahrávat.    

6. Bizarní konec kariéry

Když se váš oblíbený umělec blíží ke sklonku svého života, tajně doufáte, že odejde důstojně, že na kontě zanechá ještě poslední desku, která to tak nějak celé shrne nebo naopak ukáže spoustu dalších netušených možných cest, jimiž se váš oblíbenec mohl vydat, kdyby ho nepřerušila smrt. Tak trochu jsem v to samé doufal i u Lou Reeda. Osud ale nebyl tomuto přání nakloněn. Po skvělé desce Ecstasy z roku 2000 se Reed ponořil nejprve do zvláštního projektu s názvem The Raven, založeného na adaptacích děl Edgara Allana Poe, s nímž Reeda pojí mnohé životní i tvůrčí paralely. V posledních letech se věnoval spíše oprašování svých starých prací. V roce 2007 to byla například série koncertů, kde Reed odehrál kompletně celou desku Berlin z roku 1973. O rok později dal pro změnu dohromady skupinu mladých avantgardních hudebníků pod názvem Metal Machine Trio a vydal se s nimi na koncertní turné, na kterém v rámci hlukových industriálních ploch improvizovali na téma Reedovy experimentální desky Metal Machine Music. Posledním plnohodnotným albem, které Lou vydal, však bohužel zůstává jeho spolupráce s Metallicou pod názvem Lulu. Nejsem sice odpůrcem této bizarnosti jako většina, nutno ale poznamenat, že tohle tedy rozhodně není odchod ze scény hodný takového velikána, jakým byl Lou Reed. Proto je asi lepší si místo Lulu pustit třeba právě první desku Velvet Underground. Jak se Reed sám vyjádřil ve svém posledním rozhovoru měsíc před smrtí: "Neměli jsme ani trochu šanci bejt komerčně úspěšný, ale pár lidem došlo už tenkrát, že sledujou něco jedinečnýho. A my jsme se vážně, vážně hodně snažili, na každý desce. Nebyli jsme jenom nějaká banda kreténů , co ani neví, co hraje za muziku. Ne, myslím, že k tomu, co jsme dělali se jenom málokdo dokáže dodnes přiblížit." Nezbývá než souhlasit.   Smutné výročí nezažívám jenom já jako skalní fanoušek tvorby Lou Reeda i Velvet Underground. Celý svět přišel před rokem o rockovou veličinu, která po léta vyvažovala rovnováhu na světové hudební scéně. Tam, kde máte světlo, potřebujete i temnotu, kde je jin, potřebujete jang, kde jsou Coldplay, tam potřebujete Lou Reeda i s jeho černými hadry, slunečními brýlemi, strnulým kamenným výrazem a drsnými syrovými texty. Před rokem jsme přišli o jednu z osobností, která zformovala rokenrol do podoby, ve které ho známe dnes. Tak pozdvihněme číše. Král je mrtev, ať žije král!