Během týdne jsem pročítal reakce na článek kolegy Vojty Libicha „4 projevy toho, jaká je česká hudební scéna žumpa“. Často se mezi komentáři opakují silná slova jako svoboda, tolerance, závist, pošramocené ego, právo na názor. Stejně tak i argumenty, proč má stále někdo potřebu něco řešit a jaké má právo a patent na to z vrchu něco hodnotit. Vojta možná má lehce nabourané ego, ale rozhodně ne proto, že nedodělal konzervatoř nebo neměl dostatečný úspěch. Kdyby ho měl, tak možná dělá porotce v nějaká přiblblé talentové soutěži. Já se však neobávám mluvit za něj, když řeknu, že jednoduše radši píše pro G.cz, protože, ač se to nezdá, ještě existují lidé, kteří hudbu vnímají jako umění a odmítají dělat kompromisy a nejsou ochotní smířit se s tím, že z kultury se stala komodita, se kterou se kšeftuje stejně jako s oblečením, jídlem a figurkami z Kinder Surprise.     Lidé velmi jednoduše zaměňují vznešené pojmy, aniž by si uvědomovali, že podléhají stejnému principu jako Čech resp. Moravák Tomio Okamura, který posílá Romy do své indické pravlasti. Nemá moc smysl rozvádět celou problematiku do detailů. Toho, že kultura (jenž je svým způsobem fenoménem, který odlišuje člověka od zbytku přírody) začala být przněna a pak prodávána jako levná děvka, si všimli teoretici již před stovkami let. Co se však rozjela neúprosná mašina mediokracie na plné obrátky a valná většina estetiky v umění se proměnila v zmačkaný a mastný obal od hamburgeru, věnovali se této tématice obzvláště filozofové jako Guy Debord, Walter Benjamin, Theodor Adorno, Peter Stoterdijk, Jacques Derrida a v neposlední řadě ten fousatý pán ve svetru s jeleny – Slavoj Žižek. Kdo má zájem, třeba si od nich něco přečte.   Slavoj Žižek   Ve zkratce je však třeba si uvědomit, že pánové jako Babiš, Křetínský, Bakala apod. vám prodají úplně cokoli, přestože moc dobře ví, že je to šunt. To je však pouze špička ledovce, která lakuje duhou výkaly, které nám nabízí hudební, filmový, televizní, literární a jakýkoli jiný kulturní průmysl. Ono už samotné spojení „kulturní průmysl“ v podstatě disponuje jakousi absurdní tenzí. Ano, pokud měříme kvalitu na základě úspěchu, pak je daná terminologie v pořádku. Když ale vezmeme potaz, že jednoho z největších románů všech dob – Bílé Velryby od Hermana Melvilla – se za život autora prodalo jen několik desítek a jeho neochota adaptovat se trhu měla na svědomí, že přes počáteční úspěch jeho dobrodružných cestopisů zemřel téměř v zapomnění, najednou to celou problematiku hází do úplně jiného světa. Jedinců jako byl Melville, kteří svou uměleckou integritu neprodají (jak by řekl Sergio Leone „per un pugno di dollari“, tedy pro hrst dolarů), není mnoho, jenomže jsou to právě oni, díky nimž naše plémě ještě úplně nezdegenerovalo. V dnešní době připomíná boj proti jakékoli formě pop-kultury bitvu u Termopyl. Hrstka proti tisícům či miliónům, ale sakra odhodlaná hrstka.     Alfa a omega nepochopení toho, k čemu je vlastně to nekonečné navážení se do naší kulturní úrovně, tkví v rozdílu mezi tím se bavit a být kulturně obohacen, vzdělán a inspirován. Tyto dvě úrovně nestojí v absolutním kontrastu, naopak by se měly doplňovat. Člověk by v rámci svého sociálního růstu měl růst i kulturně, a to vyžaduje kritický odstup či možná právě kritický přístup. Zajít si zablbnout na taneční party je úplně v pořádku, ale pokud jedinec na tomto ‚patternu' – přes týden práce v kanclu, o  víkendu vodky s Red Bullem, extošky, tancování, popř. nějaký šuk – zamrzne, těžko pak může nasát z umění něco, co by jej nějak osobnostně posouvalo a ovlivnilo, co by jej obohatilo trvalou změnou mysli v návaznosti na silný estetický zážitek. Samozřejmě, taková cesta je dlouhá. A jak nám radí spousty brakových life-stylových knih od autorů, kteří našli ultimátní recept na to jak se prosekat životem – důležité je hlavně být šťastný, a pokud vám tohle ‚štěstí' přináší pravidelné návštěvy tunningových srazů a nebude vám to na smrtelné posteli ani trochu líto, pak asi nemá moc smysl zkoumat svoje bytí až tak ontologicky, do hloubky. Tak jako tak, masová kultura netransformuje umění v komodity jen u nás. Není třeba se sebemrskačsky stydět za to, co čeští umělci produkují, protože ona symbolická žumpa má celosvětové parametry. Na druhou stranu, pokud srovnáme například hudební scénu osmimilionového Švédska, lze najít i příklady, kdy se z celkem malého mikrokosmu dokáže umění dostat daleko za hranice. Otázkou je, zda mají seveřané více talentu, či zda mají pouze vnímavější publikum. Pokud navážu na kolegu Libicha, zde je několik drobných postřehů:    

1. Karel Gott

Včelka Mája Karel Gott není fenomén. Bez ohledu na to, kolika řitěmi prolezl a kolik kolegů potopil. Už od 70. let je to vyčpělá persona pseudoseladona, který nemá hudebně vůbec, ale tím myslím vůbec nic, co nabídnout. Krom toho, že nikdy nenapsal jedinou písničku, nebýval jeho hlasový fond o nic lepší než má jakýkoli absolvent zpěvu na konzervatoři. V posledních mnoha letech ještě k tomu zpívá falešně a jeho stálé kokotění se v showbusinessu zaslouží již pouze despekt a opovržení. Nechte Karla jeho východoněmeckému a ruskému fanklubu.    

2. Charlie Straight

From Treeneck with love Kapela Charlie Straight sice nebyla hudebně absolutní žumpa, ale v Čechách existuje mnoho daleko lepších nebo chcete-li ‚světovějších' kapel, které však neměly dostatečnou finanční podporu a následně přehnaný mediální hype. Možná lze pochopit, že je stigmatizující narodit se v Třinci (přestože místní Oceláři hrají celkem slušně), ale to stále neznamená, že je třeba donekonečna omílat, že byste se rádi nechali za pomocí plastické chirurgie předělat na Angličana (bohužel Albert asi neví, že to ve skutečnosti znamená amputaci vlasů, párkrát usnout na sluníčku, přibrat 50 kilo a nechat si vytetovat na ruce nápisy „mum“ a „dad“). To, že tahle parta natáčela klip v New Yorku s Yemim ABCD nebo vystupovala v Českém domě během Olympiády v Londýně, rozhodně není žádným důkazem, že tam někoho zajímá. Ukňučených kluků v kloboučku tam mají, že by je mohli vidlemi přehazovat. To se dřív dají dohromady Led Zeppelin a Pink Floyd, než si Lake Malawi zahrají na Glastonbury.    

3. Ceny Apollo & Anděl

Ceny Apollo (www.cenyapollo.cz) Ceny Apollo nejsou „alternativní“ protiváhou komerčních cen „Anděl“ už jen proto, že je v posledních dvou letech vyhráli stejní interpreti. Bratři Orffové si v součtu své kariéry nějaké ocenění určitě zasloužili. Boris Carloff sice po vítězství v Apollu získal Anděla pouze žánrového, ale zase ochotně na předávání vystupoval. Krom toho jeho „arty“ deska by už v devadesátých letech zapadla v šedi kdesi v druhé gardě bristolské scény, popř. jako béčková verze kapel z labelu 4AD. Natožpak v roce 2012. Ne, že by byla vyloženě špatná, ale pokud je to to nejlepší, co česká alternativní scéna vyprodukovala, pak je stále něco špatně. Také se můžete zeptat Bratří Orffů jestli jim ty ceny k něčemu byly. Já svůj tip na odpověď mám.    

4. Eddie Stoilow

Publikum na koncertě Eddie Stoilow v Plzni (www.mpplzen.cz) Eddie Stoilow je hudební obdoba potravin Clever, tzn. minimální jakost za rozumnou cenu. Koneckonců kapela se ráda účastní akcí, jako je otvírání hypermarketů apod., takže v symbolické rovině je to vlastně v pořádku. Oblíbenost Eddie Stoilow je sice spíše virtuálního charakteru, stále má ale 31 tisíc fanoušků na Facebooku. Možná jim někdo skočil na špek, když na Colours of Ostrava sentimentálně fňukali, že ne každé partě obyčejných kluků, co to spolu táhnou od střední školy, se podaří hrát na festivalu po boku Roberta Planta. Ve skutečnosti nebýt kilometrových tunelů vyvrtaných do řití papalášů z Evropy 2 a naivního sympaťáka Petra Čecha, pravděpodobně by byl vlastní maturitní ples největším milníkem v jejich kariéře.    

5. Richard Krajčo & Kryštof

Richard a Mitsubishi Richard Krajčo není Baudelaire, Seifert ani Whitman, ale pouze chachar, který rád listuje slovníkem a knížkami pro děti. Jeho texty proto vypadají jako výtvory autisty, který se ztratil v Legolandu. Něco jako když se Homer Simpson pokoušel postavit gril a nakonec se stal hvězdou „outsider artu“.  Stejně tak plytkost jeho skladeb je vcelku uměle skryta za produkční hmotu bez esence. Pokud si ty písně představíte v pub rockových aranžích, zněly by asi jako desetkrát horší Kabát. To, že se někdo tváří jako hipík (přestože s Andrejem Babišem za zadkem) ještě neznamená, že je jeho „umění“ nadprůměrných kvalit.    

6. TV Óčko

TV Óčko není hudební televize. TV Óčko je jednoduše sračka. Jeden nekonečný teleshopping postrádající charisma Horsta Fuchse.   Protože jsem již znaven svou zakomplexovanou negativitou, která se mi, jak doufám, několikanásobně vrátí, posílám pochodeň dál kolegovi Libichovi. ZDE ještě jednou odkaz na jeho poslední text.