Pomalu se blíží konec roku a s ním všemožné bilancování. Jelikož bývá našim článkům o hudbě často vytýkána přílišná negace, pojďme se podívat na několik pozitivně hodnocených hudebních počinů, které vyšly v uplynulém roce 2014. Našlo by se toho samozřejmě daleko víc, tohle je ale průřez jakýmsi zajímavým pomezím alternativy a mainstreamové hudby a interpretů, kteří balancují na hned několika hranách různých žánrů a cílových skupin. Ne náhodou se většinou jedná o veterány světové hudební scény.    

1. Off! – Wasted Years

(wikipedia.org) Jak vypadal hardcore v dobách, kdy si pod tím pojmem většina posluchačů ještě nepředstavovala ani ubrečené glam-metalisty navlečené v úzkých džínách zpívající něžným hlásky do podlazených kytar, ani křečovité macho-idioty typu Limp Bizkit? Frontman amerických Off! Keith Morris by si to ze svých původních mateřských Black Flag nebo Circle Jerks určitě ještě pamatoval. Koneckonců, tato jeho nová kapela, která letos v říjnu vystoupila i v Praze ve strahovské Sedmičce, zní jako modernější pojetí mixu obou. Deska Wasted Years čítá 16 songů a stopáž činí 23 minut. Balady tu opravdu nenajdete. Takhle zní ryzí hardcore punk i v roce 2014.    

2. Robert Plant – Lullaby And...The Ceaseless Roar

(wikipedia.org) Robert Plant, zpěvák legendárních Led Zeppelin, se po několika posledních albech složených převážně z coververzí starého rhytm`n`blues, country a tradicionálů, rozhodl dát prostor své kreativitě i autorsky. S nově složenou kapelou (kterou jsme mohli v létě vidět i u nás na Colours Of Ostrava) se tak trochu geograficky vrátil ke kořenům a na nové desce najdeme samé skoro až staroanglosaské balady podpořené subtilním hudebním doprovodem. Vliv starého mississipského blues však Plant stejně nezapře. Pokud vás zajímá, jak může stárnoucí rocker s věkem zrát jako víno, je tato deska dobrým příkladem.    

3. Weezer – Everything Will Be Alright In The End

(wikipedia.org) Přiznejte se, komu chybí 90. léta, college rock, gymplácké emo a kapely jako byli právě Weezer? Novou deskou se tito veteráni dostali zpět do formy. Ne, neopakují se, jen je zpět ona stará dobrá „divnost“ a kreativita, kterou si pamatujeme například z prvních dvou desek. Pro někoho totální guilty pleasure, pro někoho triumfální návrat na výsluní legend tohoto lehkého kytarového popu. Kombinace brýlí, svetrů s rolákem, skejtů a sladkých (ale ne kýčovitých) a cynicky vtipných songů o lásce prostě pořád funguje, ať si každý říká, co chce.    

4. Primus – Primus & The Chocolate Factory With The Fungi Ensemble

(wikipedia.org) Jedné z nejujetějších kapel posledních 25 let bylo vždy naprosto ukradené, co se děje v okolním hudebním světě, po čem je poptávka a co se líbí fanouškům. Šílená a muzikantsky naprosto dokonalá banda kolem baskytaristy a frontmana Lese Claypoola se nikdy nezastavila naprosto před ničím. Zatím posledním počinem Primus je jejich podání kompletního soundtracku k legendárnímu muzikálu Karlík a Továrna na čokoládu. Nutno říct, že toto zpracování má pořádné koule a jde z něj trochu strach.    

5. Against Me! – Transgender Dysphoria Blues

(wikipedia.org) Co může být v dnešní době ještě víc punk než kapela, hrající syrový melodický nářez a křičící o depresích, frustracích, vzteku a politické zvůli? Kapela, kterou jsem právě popsal, má ještě navíc za frontmana transku. Ano, zpěvák Against Me! Tom Gabel se v průběhu posledních několika let změnil ve zpěvačku jménem Laura Jane Grace, a tomuto tématu se věnuje právě i poslední album kapely. Hudebně i textově jeden z nejsvěžejších počinů uplynulého roku. A to ať už máte chuť na folkové slaďáky nebo uřvaný punk rock. O kvalitách Against Me! jsme se mohli přesvědčit i naživo, a to v červnu na skvělém koncertě v natřískaném Lucerna Music Baru.    

6. Bruce Springsteen – High Hopes

(wikipedia.org) Mezi bahnem současného moderně nalinkovaného rocku zní nová deska Bosse z New Jersey jako závan čerstvého vzduchu. Spingsteen se na jednu stranu vrací zpět k osobitému zvuku svých starých nahrávek (a to místy i materiálem), na stranu druhou ale inovuje, například kolaborací s kytaristou Tomem Morellem z Rage Against The Machine, který Bruceovým skladbám dodává nový psychedelický drive. Silné politické poselství, jak se na krále moderního amerického protestsongu sluší a patří, syrová rocková energie a chytlavé melodie. Co chtít víc? Bruce Springsteen pořád vládne.    

7. The Afhgan Whigs – Do To The Beast

(wikipedia.org) Spousta moderních interpretů se snaží o depresivní atmosféru, výsledek je však většinou pouze plytkým pokusem o hraní na city. A to ještě ke všemu naprosto vykalkulovaným. The Afghan Whigs si na nic nehrají. Depka je opravdová, sebevražda je na spadnutí a riffy a melodie jsou až cynicky devadesátkové. Poslední desku tato americká alternativní legenda vydala v roce 1998 a letos se po 16 letech vrátila s novinkou, aby ukázala všem rádoby indie-rockerům, jak zní muzika s atmosférou. Ať už jste Afghan Whigs letos v červenci viděli na Rock For People v Hradci nebo ne, rozhodně si dejte Do To The Beast. Je to bez debaty jedna z nejzajímavějších a nejpřitažlivějších desek roku.   Zato interpreti z TĚHLE českých kapel, by to už měli zabalit a konečně táhnout do pekel.