Všichni považují za alfu a omegu povely sedni a lehni, ale to za chvíli umí každý blbec. Nikdo je ale neučí, aby uměli vyjít na ulici, nastoupit do tramvaje, do auta, protože to považuje za samozřejmost. Pak tu máte ustrašené psy, kteří jsou úplně vyřízení, když odněkud uslyší nějaké ‚loupnutí‘.
Ivan: Jaké jsou další zásadní chyby chovatelů?
Netrpělivost. Chceme, aby pes přestal doma močit nejpozději už zítra. Ale to nejde, sem tam se mu prostě nějaká nehoda stane. Čím jsme laskavější a důslednější, tím dřív bude štěně dělat to, co chceme my.
Barbora: Můžu jeho chování podmiňovat pamlsky?
Určitě. Jako když pracujete v autosalonu a za každé prodané auto dostanete příspěvek na dovolenou. Motivace je podobná, jediný rozdíl je v učení. Psi se učí pomocí asociace. Typickým příkladem je obojek. Když s ním psovi cuknete, aby nešel za jiným psem, tak ho to bolí. Vytvoříte mu asociaci, že jiný pes znamená bolest. On si neuvědomí, že jste na druhém konci a škubli jste. A tu samou asociaci můžete vytvořit třeba s dětmi.
Barbora: Opravdu je škubání obojkem takový problém?
Lidé psům škubou obojkem několikrát za den, takže pak mohou mít problémy s páteří. V jednom výcvikovém centru slepeckých psů se cvičí psi s využitím stahovacího obojku, takže pak ti psi mohou mít bolesti páteře. To se může projevovat i tak, že mají tendenci venku žrát kameny – říká se tomu pica, požírání nepoživatelných předmětů jako zástupné chování, mimo jiné při stresu nebo bolesti. Tímto způsobem výcviku můžeme dost snadno přivést psy do stavu hluboké deprese či jim trvale poškodit štítnou žlázu a jemné struktury na krku. Přitom to jde udělat jednodušeji, k získání pozornosti někdy stačí jen pamlsek, kterým se čenich psa zvedne od země. Jsem smutná, když vidím psa, který se při venčení nekouká doleva, doprava. Naučil se totiž jít rovně, protože nechce neustále dostávat rány do krku.
Ivan: Proč někteří psi útočí na jiné psy a jak tomu zabránit?
Stane se tak na základě špatné zkušenosti. Nebo jim nikdo neumožnil se společně seznámit a nastalou situaci nějak řešit. Ideální délka vodítka je kolem tří metrů. Na něm by si to protijdoucí psi třeba vykomunikovali, protože jedním z konejšivých signálů při míjení je chůze obloukem. Jenže hodně lidí používá půlmetrové vodítko a psi musejí jít u nohy. Nutíme je jít přímo naproti sobě, což je neslušné. Dostáváme je do situace, kdy už mohou jen útočit na svou obranu.
Barbora: Jak poznám, že jde do tuhého?
Pes nejprve vysílá konejšivé signály, které zesiluje. Zpočátku jen otočí hlavu na stranu, olízne se, zpomalí. Může si sednout či lehnout, to je nejsilnější konejšivý signál. Když to nepomůže, dělá tzv. 4F, což jsou čtyři obranné reakce. Záleží na povaze psa, co zvolí: flight – únik, fiddle – ošívání se, nebo freeze – ‚zmrznutí‘, paralýza strachy. Některý pes může i rovnou zastrašovat – fight, kdy vyskočí, stáhne se zpátky a štěká. Poté už třeba zaútočí doopravdy. Jde to postupně, ale my to neumíme číst a nezajímáme se o to. Všimneme si toho až v momentě, kdy se nám pes zakousne do nohy.
Ivan: Jdu po ulici, vrčí na mě pes a mám pocit, že na mě chce zaútočit. Se strachem ho pozoruji. Co mám dělat, abych napadení zabránil?
Upřený pohled je pro psa velmi nepříjemný, neslušný a koledujete si jím o problém. Když na ulici potkám psa, kterému to je podle konejšivých signálů nepříjemné, přejdu na druhý chodník. Nebo se k němu alespoň snažím otočit zády a obejít ho obloukem. Říkám mu tak, že nechci problém. Kdežto když jdu přímo k němu a sehnu se nad něj, v podstatě mu říkám, že ho plánuji ohrožovat. Bude se bránit.
Ivan: Ve škole nás učili, že vlci nebo psi ve smečce mají hierarchii a pořád bojují o moc. Ukázáním hrdla druhému říkají, aby se na něj vykašlal.
Podle samotného Davida Mecha, který to popisuje v první verzi své knihy Polární Vlk, není tato jeho teorie pravdivá. Boje ve smečkách byly totiž pozorovány v ZOO, tedy u zvířat žijících v zajetí. Lidé se ve vězení také nechovají stejně jako na svobodě. David Mech dnes říká, že vlci žijí jako rodina. Rodiče si získávají respekt tím, že jsou laskaví, trpěliví a dopřávají štěňatům krmení. Agresi nepoužívají.
Ivan: Liší se jednotlivá plemena povahově? Říká se například, že pitbul je zlý.
Pitbul člověka ulíže k smrti. Láskou. Ale bohužel má potenciál někoho zranit nebo zabít. Ve statistikách je nejvíc pokousání od jezevčíků, ale ti maximálně procvaknou prst a nikdo to neřeší.
Ivan: Takže se plemena liší?
Temperamentem. Některá plemena jsou flegmatická. Mému tchánovi na výcviku poradili, že má svého šarplanince vycukat na obojku. Pokusil se o to v momentě, když stál na ledě. Spadl na znak a pes na něj jen tak koukal s výrazem: „Co děláš tam dole, nejseš divnej?“ Takový pes vám to odpustí. Ale Jack Russela takové cuknutí obojkem dost bolí a bude ještě hyperaktivnější, protože to je u tohoto plemene projevem stresu.
sarplaninec.jpg
Šarplaninec sice dokáže přeprat i vlka, vy v něm však najdete mírného mazlíka. (Foto: Carschten (wiki))
Barbora: Jsou plemena, která se vyloženě nehodí do města?
Velcí, hodně přírodní psi, kteří nemají rádi vnitřní prostory. Ale znám lidi, kteří mají leonbergra v panelákovém bytě, protože mu přizpůsobili život. Takže nejde říct, že nějaké plemeno do města nesmí. Špatné podmínky můžete udělat každému psovi. Nedávno jsem řešila případ paní, které pes přesazoval zahrádku. Doporučila jsem jim udělat mu pískoviště, kde bude moci uspokojit svou touhu po hrabání.
Barbora: Je to tedy o přizpůsobování se charakteristikám jednotlivých plemen?
Každý pes má geneticky daný stejný vzorec loveckého chování a může mít posílenou jednou jeho část. Když dali německému ovčákovi kuře do výběhu, ulovil ho a sežral. Kdežto pudl mu vyškubl jen pár pírek, protože nevěděl, jak na to. Ale může se najít pudl, který svůj potenciál dokáže využít.
Barbora: Tahle „změkčilá“ plemena jsou do města asi lepší.
Odpustí vám víc chyb. Jenže když si vyberete psa, který vyrůstal v kotci nějaké šílené stanice, budete z něj mít neurotika i tak. Z každého plemene může vyrůst neurotik, pokud se sejde špatná genetická výbava se špatnou výchovou.
Barbora: Ale to už by si nikdo nevzal psa z útulku.
Z útulku si berete zvíře s minulostí a psi na rozdíl od nás umí odpouštět. Musí se ale udělat tlustá čára za tím, co se mu dělo. Umožnit větší vzdálenost mezi jím a věcí, které se bojí. Dát mu pamlsky, ne ho tlačit. Jako malou mě učili plavat tak, že mě hodili do vody a dřevěnou tyčí mě odstrkávali od okraje. Takové zacházení způsobilo to, že plavání dodnes nesnáším. Psům tohle děláme pořád. Nemáme trpělivost, děláme jim léčbu šokem a navíc s využitím hrubých metod, což u nich může vyvolat stav naučené bezmocnosti, což je vlastně hluboký stav deprese.
Další strana
Podobné články
Komerční článek
Martin Miko
Markéta LukáškováDoporučujeme
