Současné nepokoje ve Spojených státech mají své kořeny v systematické státem podporované rasové segregaci. Ta byla v Americe legalizována navzdory ústavním dodatkům v roce 1896, v jednom z nejhorších rozsudků amerického Nejvyššího soudu. Trvalo pak téměř 70 let, než se podařilo apartheid černochů konečně odstranit. Ozvěny této historické nespravedlnosti ale pociťuje americká společnost dodnes.
Nejsem rasista, ale...
Pamatujete si scénu z filmu Forrest Gump, když se hlavní hrdina podivuje, proč někomu vadí, že chtějí černoši chodit do stejné školy jako bílí? Ne každému českému divákovi to musí dojít, ale pro Američany se jedná o jeden z nejdůležitějších momentů boje za rovnoprávnost černochů. Forrest je totiž svědkem události, která vzešla do dějin jako jeden z posledních momentů, kdy se bílí rasisté pokusili zabránit konci rasové segregace. Tehdy se alabamský guvernér George Wallace dokonce rozhodl ryze bílou školu bránit vlastním tělem, než aby dopustil, že se budou černoši učit ve stejné škole jako běloši. Nakonec studenty (za křiku jižanských rasistů) doprovodila do školy Národní garda, kterou proti Wallaceovi poslal samotný prezident John F. Kennedy.
Pro Evropana se jedná o poměrně nepochopitelnou věc. To vážně někdo řešil, jestli můžou černí chodit do stejného kina jako bílí? Že existovaly rasově oddělené toalety nebo autobusy? A neskončila náhodou občanská válka výhrou odpůrců otrokářství? Všechny tyto otázky mají jednu společnou odpověď. Za všechno může rozsudek Nejvyššího soudu, který je dodnes považován za jedno z absolutně nejhorších soudních rozhodnutí vůbec. Řeč je o sporu Plessy vs. Ferguson.
Ústava? Co to je?
Po konci občanské války, která skončila osvobozením otroků, byly přijaty tzv. „rekonstrukční dodatky“ – jednalo se o tři dodatky americké ústavy, které zaručovaly konec otroctví (13. dodatek), lidská práva a rovné zacházení pro všechny občany bez ohledu na rasu (14. dodatek) a rovné volební právo (15. dodatek), tedy s výjimkou žen, protože Amerika byla v 19. století progresivní asi jako současná Saúdská Arábie. Tyto dodatky jsou úzce spojeny s tzv. obdobím rekonstrukce Jihu, kdy se vítězný Sever (za pomoci vojáků nasazených v těch nejextrémnějších částích Jihu) snažil prosadit zrovnoprávnění všech občanů a v podstatě odstranit z jižanské společnosti přesně ty jevy, které vedly k občanské válce. Jenže, jak už to tak u americké vlády bývá, po několika letech už prostě nebyla ve Washingtonu vůle „moc vítězů“ vynucovat, takže v průběhu 70. let byli poslední vojáci z Jihu staženi.
Jelikož si tedy Amerika řekla, že Jih už se poučil, a navíc máme přece ty ústavní dodatky, mohlo to na první pohled vypadat, že rovnoprávnosti bylo konečně dosaženo. Jenže pak se k moci začali (jak už to tak bývá po každé změně režimu) dostávat bývalí otrokáři a politici Konfederace, kteří začali prosazovat rasové zákony. Ty sice tak neoznačovali, ale každému bylo jasné, že jsou namířené proti černochům. Koncem 19. století tak měli černoši navzdory ústavním dodatkům pomalu méně práv než před válkou. Rasová segregace se stala na Jihu (ale i v jiných částech země) normou. Černí nesměli volit, nesměli jezdit stejnými vlaky ani chodit do stejných obchodů či škol jako bílí.
A tak pár progresivněji myslících občanů napadl geniální plán. Když ústava zakazuje diskriminaci, tak co poslat před Nejvyšší soud jasně diskriminační spor a ten pak vydá rozsudek, který konečně segregaci zastaví? Co by se asi tak mohlo pokazit, že? Jak se ukázalo, tak úplně všechno.
Tato skupina aktivistů proto přemluvila v roce 1892 jistého Homera Plessyho, který byl z jedné osminy černochem, aby si koupil lístek do vagónu, jenž byl v rámci nového segregačního zákona státu Louisiana pouze pro bílé. Pan Plessy si tedy sedl do vozu pro bílé a pak při kontrole lístku oznámil průvodčímu, že je bílý jen ze sedmi osmin, ale že se z bílého vagónu nehne. A tak ho nechal průvodčí zatknout.
Oddělení, ale (ne)rovní
Spor se skutečně k Nejvyššímu soudu dostal a v roce 1896 tak mohli soudci této legendární soudní instituce přijít s rozsudkem, který na dalších 70 let udělal z černochů občany druhé kategorie. S výjimkou soudce Johna M. Harlana, který jako jediný s rozsudkem nesouhlasil, se totiž zbylí nejvyšší ochránci americké ústavnosti rozhodli tvrdit, že 14. dodatek, jenž zaručuje rovnost občanů, nebyl porušen, jelikož si stát Louisiana může o svých záležitostech rozhodovat sám. Zaručená rovnost podle soudu nebyla porušena, jelikož černoši vlakem jezdit mohli, byť tedy v oddělených vagónech. Dokud byl tedy zaručen rovný přístup (a stejná kvalita služeb), byla segregace legální – tomuto principu se později začalo říkat „oddělení, ale rovní“.
V praxi to ovšem znamenalo, že i když měly být černé vagóny na stejné úrovni jako ty bílé, není těžké odhadnout, kdo musel jet v tom horším. Stejně tak hádejte, kdo musel chodit do špinavých podfinancovaných škol. A kdo v armádě dostával tu horší práci. Ze Spojených států se tak navzdory snaze Abrahama Lincolna stal apartheidistický stát. Plessy vs. Ferguson tak fakticky legalizoval všechny formy rasové segregace a trvalo ještě dalších 60 let, než byl tento rozsudek zvrácen. Ozvěny rasové segregace ale zůstávají v americké společnosti dodnes.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
