Havel, životopisný snímek zachycující disidentská léta života prvního českého prezidenta a jeho nejbližších, získal celkem 14 nominací na Českého lva, a to včetně těch ve všech hereckých kategoriích. Pokud si někdo z toho kvarteta opravdu tvrdě zaslouží nominaci proměnit, pak je to Martin Hofmann za bravurní ztvárnění Pavla Landovského.
Lanďák a Vašek
6. března proběhne vyhlášení 28. ročníku cen Český lev. I přesto, že koronavirová pandemie omezila a posléze zcela zařízla provoz kin, na sedm desítek tuzemských snímků splnilo kritéria pro zařazení do hlasování o užších nominacích. Největší počet nominací, celkem 15, má Slámova Krajina ve stínu, o pomyslnou druhou příčku se se 14 nominacemi dělí životopisné filmy Šarlatán a Havel.
Druhý jmenovaný má mimo jiné svá horká želízka ve všech čtyřech hereckých kategoriích a ačkoliv všichni odvedli skvělou práci, tím, kdo si sošku skutečně zaslouží, je Martin Hofmann v úloze Havlova kolegy a kamaráda Pavla Landovského. Legendární český herec a disident byl svéráz. Hofmannovi, který v současnosti patří k nejpopulárnějším tvářím showbyznysu, se podařilo skvěle zachytit podstatu jeho excentrického, tvrdého, někdy až humpoláckého projevu a vytvořit tak vynikající protipól k umírněnějšímu, vlídnějšímu Havlovi; dynamika mezi Hofmannem a Viktorem Dvořákem v roli prvního českého prezidenta funguje výborně. A zřejmě to tak bylo i ve skutečnosti. Ti dva si k sobě museli najít cestu, ale skvěle se doplňovali.
Už jejich první setkání bylo trochu kostrbaté. Událo se na začátku 60. let. „Jaroslav Vízner, herec Divadla Na zábradlí, přivedl na nějaký večírek poněkud svérázného kamaráda: byl to hromotluk s orlím nosem, choval se neomaleně, neustále žvanil a Vízner se mi za něj neustále omlouval. Vzezřením i řečmi vyvolával hromotluk dojem, že je Víznerovým osobním instalatérem nebo automechanikem,“ vzpomínal Václav Havel v textu z roku 1987, který napsal k příležitosti 50. narozenin svého spolu-disidenta. Dále vzpomínal, jak Landovský - zvaný „Lanďák“ - neodbytně Havla přesvědčoval, ať ho angažuje v divadle.
Nevyšlo to. Po Landovském, herci s kusými zkušenostmi z oblastních scén, který se čtyřikrát neúspěšně hlásil na DAMU, ale sáhl Činoherní klub (anebo prostě jen neměli nervy odolávat jeho přesvědčování, jak rovněž hádal v narozeninovém psaní Havel). V něm Lanďák nakonec strávil dlouhých 11 let. Vedle toho zvládal hrát i ve filmu; mezi ty nejznámější patří Svatba jako řemen, Já, truchlivý bůh a Nesnesitelná lehkost bytí. A z porevolučních kousků pak samozřejmě Černí baroni.
Byl to on, kdo šel mezi prvními s Václavem Havlem do Charty 77 a byl to on, kdo se výrazně zasloužil o zveřejnění a šíření jejího textu, protože se mu podařilo ujet hlídce StB a dorazit tak ke schránce s několika jeho prvními opisy - což je mimochodem scéna, jež je rovněž zachycena ve filmu Havel. Cesty spolu-disidentů a spolu-chartistů se načas rozdělily v roce 1978, kdy byl Landovský v rámci akce Asanace vyhnán do emigrace do Rakouska. Do vlasti se vrátil až v čase sametové revoluce.
Havel a Havlová s nominacemi
Abychom ale byli fér, i zmiňovaný Dvořák v hlavní roli filmu Slávka Horáka je vynikající. Fyzická podoba mezi hercem a jeho předobrazem je téměř dokonalá, ale to samozřejmě není třeba oceňovat filmovou cenou. Dvořák nicméně na jedničku zvládl i Havlovu gestikulaci a výrazy; možná trochu moc tlačí na pilu u exprezidentova slavného ráčkování. I tak by z toho ale soška být mohla. Není to poprvé, co Dvořák ztvárnil Václava Havla na filmovém plátně - premiéru si odbyl v jinak otřesném snímku Ireny Pavláskové Pražské orgie.
Navzdory očekávání a zlým jazykům skvělý výkon podává rovněž Anna Geislerová v kůži Olgy Havlové. Co jí osobně chybí do šarmu živého originálu, to dohání (pravděpodobně) velmi autentickým (ne)snášením svého filmového manžela a jeho vrtochů. Dá se předpokládat, že Olga měla Václava částečně „na salámu“ pro jeho občas až nesnesitelnou slabost, možná i dětinskost, zároveň ale obdivovala génia, jenž dřímal pod jeho klukovským kukučem. Asi nejobsazovanější české herečka se nechala slyšet, že pro ni osobně by byl muž Havlova typu jako pro ženu nesnesitelný, a asi i proto je její výkon tak uvěřitelný. Ona i její kolega Dvořák jsou ostatně za to, co v Havlovi předvedli, nominováni také na Ceny české filmové kritiky, které budou vyhlášeny už 6. února.
Nejmenší smysl dává nominace Barbory Seidlové v úloze fiktivní Havlovy milenky, která není úplně vymyšlená, je ale slepencem několika různých žen. Prostoru má minimum a většinu toho času jen tak stojí a je hezká. Nelze to vyčítat jí, ani Horákovi, protože vykreslit mimomanželské styky Václava Havla tímto způsobem byl asi záměr, ale po herecké stránce tu není co oceňovat. Kromě těch hereckých by Havel mohl proměnit nominace v kategoriích Nejlepší masky, Nejlepší kostýmy a možná i Nejlepší výprava. Zároveň je ale možné, že pro závažnost tématu soupeře na celé čáře strčí do kapsy Krajina ve stínu o životě v Sudetech v období 30. a 40. let dvacátého století. Uvidíme v březnu.
Podobné články
Martin MikoDoporučujeme
