Rozálie Havelková letos vydá první sólovou desku, ale už loni si s Radůzou zahrála na jednom pódiu – dělala jí předskokanku ve velké knihovně. „Byly to obrovské nervy, ale zároveň můj snad vůbec největší umělecký zážitek,“ vzpomíná.

Hraní a zpěv je v současnosti její prioritou, ale Rozálie plány občas mění.

Jako devatenáctiletá například spojila svůj život s maringotkou a jednu sezónu jezdila hlavně po Belgii s tamním cirkusem Ronaldo. Zbyly pozoruhodné vzpomínky: „Jednou zastavíme na nádherné louce plné pampelišek, hned vedle cihlového kostela. Stavíme šapitó, přijdou nám pomáhat tři chlápci z vesnice, a najednou se ozve podivný řev z nedaleké budovy. Jeden z těch místních chlápků mávne rukou, že to je věznice a on bachař, tak se ptám, jestli třeba neutečou, a on na to, že možná jo, minulý měsíc jich uteklo pět, ale ať se nebojím: ‚Můžete si být jistá tím, že odsud budou mazat co nejrychleji a ve vaší maringotce se nezastaví...‘“

Po roce byla Rozálie z cirkusáctví unavená, ale loni se na pár představení do Belgie vrátila, aby nahradila svou nemocnou nástupkyni: „Bylo úžasné stát znovu v šapitó, ale zároveň mi došlo, že svého odchodu nelituju, protože ono se za celé další tři roky nic nezměnilo. Kolegové jezdili pořád dokola po stejných vesnicích jako se mnou, a to bych se asi zbláznila.“

V rozhovoru vypráví i o tom, jak je od dětství nadšená hispánskou kulturou, a taky proto v posledních letech jezdí každou zimu na Kanárské ostrovy. Před rokem se tam zamilovala do surfaře a napadlo ji, že obětuje umění a začne studovat hispanistiku. Na školu se přihlásila i dostala, ale se surfařem se nakonec rozešli: „No co,“ směje se, „surfovat mě už naučil a moji španělštinu taky vylepšil, protože cizí jazyk se pochopitelně nejlíp naučíš tehdy, když ho máš v puse...“

Na původně vytouženou hispanistiku se tak Rozálie nakonec vykašlala: „Došlo mi, že to byl bláznivý nápad,“ říká v (NE)BLÁZNI, „protože já jsem svou podstatou komediantka.“