Pokud se někdo fakt drsně porval se životem a vytřískal z něj všechno, co stálo za to, byl to Jack London.
Jack London prožil jeden z vůbec nejoriginálnějších mužských osudů všech dob. Jeho příklad dokazuje, že pokud člověk něco OPRAVDU chce a tvrdě na tom maká, tak toho dosáhne. Nepokojná krev ho nutila bez přestání bojovat, objevovat, pracovat, bavit se… A všechno to dělal totálně nadoraz.
Kdo z nás by nechtěl žít takhle naplno? Ale ruku na srdce - kdo z nás zvedne svůj líný zadek ze židle a něco pro to udělá?
Dvě tváře chlastu
Nikdo jiný než Jack London tak skvěle nepopsal dvojznačnou podstatu chlastu. V knize Démon alkohol (1913) fascinujícím způsobem vysvětluje, že pití vám toho může spoustu dát, ale pokud si nedáte pozor, může vám toho ještě víc vzít. Stojí tedy za to kalit? Tuhle otázku si musíme každý zodpovědět sám. Jack London by se ale nejspíš bez chlastu nestal největším americkým spisovatelem všech dob. „Kamkoli jsem se v životě vrtnul, všude na mne kýval Démon alkohol. Nemohl jsem mu utéci. Všechny cesty vedly k němu,“ přiznává.
Jeho život nezačal zrovna nejlíp: narodil se roku 1876 jako nemanželské dítě bláznivé duchařky a potulného astrologa, který jeho matku okamžitě opustil. Vdala se pak za válečného veterána, po kterém Jack získal příjmení (kdo byl jeho skutečný otec, zjistil až ve dvaceti). Dětství prožil v totální chudobě a hned odmalička musel tvrdě pracovat. V devíti letech si vydělával jako kamelot, uklízel v hospodách…
Opilost v pěti letech
V té době už měl za sebou zkušenosti s chlastem. Poprvé se opil v pěti letech cestou z hospody, kam ho otčím poslal se džbánem pro pivo. „Celý svět se točil a vířil kolem mne a já cítil mrtvolnou mdlobu a vědomí hrozného hříchu,“ vzpomíná.
Druhý zážitek byl ještě horší. V sedmi letech se Jack na vesnické kalbě zpil „laciným mladým vínem, natrpklým a nakyslým, ze zbytků a odpadků vinic“. Pil, aby zahnal dětský strach z cizích mužů, o kterých mu kdosi řekl, že prý mají nože.
Vína do sebe nalil tolik, že prožil delirium: „V mém dětském mozku se rozpoutaly všechny hrůzy a běsnění. Nejhrůznější vidiny jsem pokládal za skutečnost. Viděl jsem vraždy a vrahové mě honili. Viděl jsem, jak mě zavřeli do blázince, jak mě ošetřovatelé bijí a jak okolo mě třeští šílenci. Hluboko pod zemí jsem byl zavřen za železnými dveřmi a zmíral tisícerou smrtí…“
Když ve třinácti letech vyšel ze školy, rodiče ho hned šoupli dřít do továrny na konzervy. Věděl, že takhle žít nechce. V patnácti si proto půjčil tři sta dolarů, koupil starý člun a stal se „ústřičným pirátem“, podnikajícím nájezdy na chovy ústřic. Za jedinou noc tím vydělal víc než za tři měsíce v konzervárně. Peníze ale zase rychle rozházel kalbou v přístavních krčmách.
Vzpomíná: „Lepší je být králem mezi pijany, než se dřít u stroje dvanáct hodin denně za deset centů na hodinu… Troufám si tvrdit, že není mnoho mladíků mezi patnáctým a sedmnáctým rokem, kteří by dokázali přežít tak těžké pití, jako jsem přežil já. A není mnoho mužů, kteří by spořádali taková kvanta alkoholu v mužných letech, a ještě se dožili toho, aby o tom mohli vyprávět.“
Cesta chlapů
Jack ale nebyl klasický opilec. Otevřeně přiznává, že pití mu vlastně nikdy nechutnalo a musel se do něj nutit. Stejně jako většina z nás tedy nechlastal kvůli samotnému chlastu, ale kvůli tomu, co chlast přináší: „Dychtil jsem po divokém životě plném dobrodružství a jedině můj Démon mi k takovému životu mohl dopomoci. Byla to cesta chlapů, kteří brali život takový, jaký prostě byl. Chtěl-li jsem také žít takovým životem, musel jsem pít jako oni… Pokládal jsem se za statného chlapa mezi statnými chlapy. A pil jsem s těmi chlapy, protože pili, a já chtěl s nimi dobře vycházet.“
Alkohol byl tedy pro Jacka hlavně způsobem, jak potkat výjimečné muže, „chlapíky, kteří stále pro něco hoří, chlapíky jako rtuť, v nichž je velikost, srdečnost, kteří mají nejlepší lidské vlastnosti. Ale bůh mě chraň před většinou těch průměrných mužů, kteří nejsou dobrými kamarády, kteří mají chladná srdce a chladné hlavy, kteří nekouří, nepijí ani neklejí a nedopouštějí se ničeho, co je smělé, hazardní a vyzývavé, protože do jejich chabé tkáně se nikdy nezabodly ostny a trny života, které nutí člověka, aby překročil své meze a byl odvážný jako ďábel. S takovými se ale nesetkáváme ve výčepech - ti neplanou touhou po dobrodružství ani nemilují šílenou vášní nebeských dětí. Mají příliš mnoho starostí, aby si uchovali nohy v teple…“
Kromě pití ale Jack naštěstí propadl i čtení. Díky známé z městské knihovny hltal celé dny vše, co mu přišlo pod ruku - od dobrodružných románů až po filozofické studie. K tomu dál střídal zaměstnání: rozvážel led, lovil tuleně, nosil uhlí v elektrárně… Až později zjistil, že ho tam podvedli - musel totiž zastat práci dvou propuštěných dělníků.
(Pokračování příště)
Podobné články
Komerční článekDoporučujeme
Martin Miko
