1. Iggy Pop

Představte si tu atmosféru. Konec 60. let, všude vládne příjemně rozevláté a usměvavé hnutí hippies, vzduchem létají květiny. Slunečné Kalifornii vládnou sice poměrně se vymykající The Doors, jejich fanoušci ale povětšinou patří ke klasickým konformním hipíkům. Dokonce i ta banda černě oděných intelektuálů kolem Andyho Warhola a Velvet Underground v New Yorku je pořád ještě dost avantgardní a umělecká. A pak se najednou na drsném průmyslovém severu Spojených Států v oblasti Velkých jezer objeví kapela z Detroitu, která si říká The Stooges. Jejich hudba je až odporně syrový garážový rokenrol nabitý čirou sexuální energií, chuligánstvím a znuděností mladé generace. A jejich frontman? Šlachovitý magor, co si na koncertech rozbíjí hlavu a svoje tělo pořezané do krve vrhá do řad publika. Něco takového ještě předtím rockový svět nezažil. Nehledě na to, jak skvělou kapelou byli (a jsou) Stooges, hlavním animálním elementem byl vždy především Iggy. Ten se po jejich rozpadu samozřejmě vydal na úspěšnou sólovou kariéru a i v dobách největší slávy, drogových excesů a jiných šíleností, pořád zůstal především zvířecky divokým frontmanem konfrontujícím posluchače s pudovou stránkou rokenrolu i jich samotných. A zatraceně dobrým zpěvákem. Každopádně, Iggy Pop otevřel cestu pro „kontaktní“ rockovou hudbu, tedy pro agresivnější pojetí punku a to všechno (dobré i špatné), co z toho později vzešlo.  

2. Ramones

I přes veškerou syrovost byli The Stooges pořád ještě hudebně poměrně sofistikovanou kapelou plnou zručných muzikantů a progresivních hudebních nápadů. Pak ale přišla léta sedmdesátá a rocková hudba se vyvinula v monumentální plochy, skoro neoromantické pompéznosti a progresivní experimenty. Členové kapel se naprosto vzdálili svým lidským schránkám a stali se z nich polobozi žijící kdesi vysoko nad úrovní svých fanoušků. Patetičnost střídala dekadenci. A právě v tu chvíli přišel čas na změnu. Nebál bych se možná použít slovo revoluce. Ta paradoxně přišla v podobě čtyř ošklivých, šklebících se mladíků z Queensu v kožených bundách, roztrhaných džínách a teniskách. Ramones vrátili rokenrol tam, kam patřil. Do garáží, barů a malých zakouřených a zaplivaných klubů. Sóla, syntezátory nebo zvukové plochy jste u jejich muziky opravdu čekat nemohli. Stopáž většiny songů pod 2 minuty, feťácky rychlá tempa a syrové texty o nudném životě amerického teenagera z nižší střední třídy, o drogách a o holkách. Zdánlivě banální kapela, která mohla proletět historií bez povšimnutí, zapůsobila na rebelující mládež jako rozbuška a spustila lavinu kulturní revoluce, které se o pár let později začalo říkat punk. Dodnes většina interpretů všech možných rockových odvětví uvádí Ramones jako jeden z hlavních zdrojů své inspirace. Ano, občas je prostě v jednoduchosti vážně síla. A to i taková, že může změnit celé vnímání hudby.  

2. The Cure

Britská kapela kolem démonického frontmana Roberta Smithe, která vyrostla na základu dohasínající punkové exploze konce 70. let, ale později se přetransformovala v něco daleko temnějšího a specifičtějšího. První deska Three Imaginary Boys, která vznikla po Smithově kytarovém působení v punkových Siouxsie And The Banshees, je pro spoustu lidí (autora článku nevyjímaje) sice nejsilnějším materiálem The Cure, nicméně teprve pak nastalo ono období, které změnilo tvář světové hudební scény – období gothic rocku. Trilogie desek Seventeen Seconds (1980), Faith (1981) a Pornography (1982) postupně zabředává do hlubší a temnější depresivnosti, která je zvlášť na Pornography drogami a konflikty v kapele vybičována do naprosto sebevražedných rozměrů. Tím The Cure pozvedli žánr, který dodnes nazýváme gothic rockem, a bohužel tím také vdechli život zástupům pozdějších děcek s make-upem, černými hadry a rtěnkami, kteří popíjejí limonádu na koncertech My Chemical Romance a říkají, že jsou „gothic“. Nicméně The Cure i se svojí ikonickou vizáží a mrazivými depresivními písněmi pomohli vytvořit něco, co hudební svět zasáhlo už navždycky.  

4. Marilyn Manson

Archetyp uměle vytvořeného alter-ega, které postupně převzalo vládu nad původní osobností. Anebo je to vlastně jenom šikovně vytvořené promo? Ano, můžeme tvrdit, že děs v hudbě už zaváděli jiní dávno před ním. Alice Cooper, KISS, The Cramps, The Misfits... mohli bychom pokračovat. Ale ruku na srdce, žádný z těchto interpretů to nedotáhl do takového extrému jako právě Marilyn Manson. Nejde zdaleka jen o nalíčení, ale především o to, co Manson symbolizuje. Už výběrem svého pseudonymu dává najevo svou fascinaci odvrácenou stranou amerického snu. Pozlátko filmových hvězd versus šílenství sériových vrahů. Drogy, sex, násilí a křesťanství v jednom mlýnku na maso s americkou vlajkou. Historie zná spoustu umělců, kteří takto reflektovali společnost už dávno před Mansonem, ale on první pozvednul kontroverzi tohoto typu na mainstreamovou úroveň. Můžeme samozřejmě spekulovat o tom, jestli mu neubírají na kreditu jeho drogové excesy a pěstní souboje s vlastními spoluhráči během koncertů, ale upřímně – to už prostě k tomu rokenrolu patří. Provokativnost Mansonovy estetiky funguje i tak. A nemůžeme mu upřít, že posunul hranice šoku v umění zase o něco dál.  

5. Eminem

A jako krásný protějšek Mansona funguje v hip-hopové kultuře nejznámější obscénní spratek na světě – Marshall Mathers neboli Eminem. Chlápek, který si od začátku nebral servítky naprosto v ničem. Svatá mu nebyla ani vlastní matka. Texty, ve kterých se explicitně vyjadřuje naprosto ke všemu, co ho vytáčí, a plive špínu na všechno, co je americké společnosti svaté, se staly kapitolami v učebnicích pro cenzory. Eminem je enfant terrible americké kultury, společnosti a nakonec i vlády. Přesto však ale díky svým schopnostem, charismatu a neoddiskutovatelnému talentu dobyl příčky hitparád a stal se jedním z nejprodávanějších umělců moderní doby. Je vtipné, že většina jeho kritiků argumentujících kecy o plytkém a primitivním hip-hopu, nemá ani potuchy, o čem vlastně Eminem rapuje. Ačkoli průměrný český posluchač ho může mít jen za „toho týpka, co na konci 90. let šaškoval na MTV s volnejma kalhotama a kšiltovkou dozadu", ale když člověk trochu zapátrá, zjistí, že se jedná o osobnost, která budí kulturní rozruch víc než většina mainstreamu za posledních 20 let.   Prvních 5 interpretů, kteří navždy změnili hudební svět (a jejich neslavné konce), najdete TADY.