Někdy je označován jako Spasitel Paříže, ačkoli téměř celou druhou světovou válku probojoval na straně Adolfa Hitlera. Dietrich von Choltitz se ale v roce 1944 rozhodl neuposlechnout Hitlerův rozkaz zničit Paříž. Město tak zachránil před kompletní destrukcí. Lze však kvůli jednomu neuposlechnutí rozkazu zapomenout na všechny předchozí činy?
Voják
Dietrich Hugo Hermann von Choltitz proslul mezi německými generály poněkud zvláštním způsobem. Stejně jako každý příslušník velení nacistických vojsk sloužil Choltitz během druhé světové války ve Wehrmachtu. V německé armádě ovšem byla po většinu času trvání druhé světové války oceňována předešlá zkušenost, na rozdíl třeba od Rudé armády, kde Stalin obměnil zkušené důstojníky za mladší adepty zběhlé v teorii, neboť se obával konkurence a ztráty svého postavení.
Choltitz byl zkušeným vojákem, v minulosti totiž sloužil v Reichswehru Výmarské republiky a předtím dokonce v Saské armádě během první světové války. Není divu, i Choltitzův otec byl za první světové války plukovníkem v německé armádě. On sám navíc od roku 1907 studoval vojenskou kadetní školu v Drážďanech, ve všech směrech se tedy jednalo o člověka orientujícího se ve vojenském odvětví. Po vypuknutí druhé světové války v roce 1939 sloužil ve skupině armád Jih, kterou tehdy vedl Gerd von Rundstedt. V květnu následujícího roku se účastnil bitvy o Rotterdam, kde provedl letecký výsadek a obratně se zmocnil několika klíčových mostů města, načež byl 10. září jmenován velitelem 16. výsadkového pěšího pluku.
Podle potřeby se přemisťoval z východní na západní frontu a naopak. V roce 1941 se po vpádu Německa do Sovětského svazu se svým plukem podílel například na dobývání Sevastopolu, což se 30. června roku 1942 podařilo. Na konci roku se stal velitelem 260. pěší divize, která operovala severozápadně od Stalingradu. Choltitzův posun v rámci Wehrmachtu nastal v roce 1943, kdy prošel v tankové škole ve Wünsdorfu výcvikem na generála tankových vojsk. Nečekala ho však lehká průvodní zkouška, neboť se jako velitel 11. tankové divize účastnil bitev o Charkov a v Kurském oblouku. Na jaře roku 1944 se přesunul do Itálie, kde bránil vylodění spojenců v bitvě u Anzia a následně se svými jednotkami bránil postupu spojeneckých vojsk na Řím v proslulé bitvě o klášter Monte Cassino.
Neuposlechl Vůdcův rozkaz
Choltitzův vojenský růst napříč časem byl skutečně pozoruhodný, což lze pozorovat i na jeho důstojnických hodnostech. V roce 1914 začínal jako leutnant, načež se přes oberleutnanta, rittmeistera, majora, oberstleutnanta, obersta, generálmajora a generálporučíka dostal až k hodnosti generála pěchoty. To, čím se však od většiny ostatních nacistických vojevůdců odlišil mělo teprve nastat. Choltitz svou nejdůležitější pozici zaujal v již zmíněném roce 1944, když se stal posledním vojenským velitelem v nacisty okupované Paříži. Ačkoli byl po celou dobu války z pohledu nacistického vojska zdatným a odpovědným velitelem, dokázal se rok před koncem války, který byl ovšem tehdy stále v určitém „nedohlednu“, vzepřít rozkazu samotného Adolfa Hitlera.
Ten svému generálovi v definitivním záchvatu bezradnosti nakázal zničit město Paříž. „Paris darf nicht oder nur als Trümmerfeld in die Hand des Feindes fallen (Paříž nesmí padnout do rukou nepřátel, leda jako pole ruin),“ rozkázal Hitler. Dietrich von Choltitz rozkaz neuposlechl a místo onoho zničení Paříž raději předal bojovníkům Svobodné Francie, když 25. srpna vstoupili do města. Zdroje se ve vysvětlení tohoto činu často rozcházejí. Některé se přiklání k verzi, že vzhledem k činnosti odboje sám Choltitz již tehdy neměl nad městem úplnou kontrolu a splnění onoho rozkazu by tím pádem bylo nemožné.
Choltitz se však později nechal slyšet v tom smyslu, že jeho odpor proti Hitlerovu rozkazu spočíval v jeho zjevné vojenské zbytečnosti, v náklonnosti k historii a kultuře francouzského hlavního města a v přesvědčení, že se Adolf Hitler v dané době již definitivně pomátl. Někdy je proto označován za „Spasitele Paříže“, ačkoli ono označení je potřeba brát s určitým nadhledem. V této souvislosti se vyjádřil i Choltitzův syn, jenž konstatoval, že otcovo neuposlechnutí rozkazu umožnilo v budoucnu vznik Evropské unie. Svým činem prý pomohl utvářet evropské poválečné dějiny.
Všichni sdílíme vinu
Svým činem si Choltitz pochopitelně mimo jiné zajistil lepší jednání po skončení války, nicméně po kapitulaci v Paříži byl až do roku 1947 držen v britském zajetí. Ačkoli se jednalo o vysoce postaveného německého důstojníka, nebyla po válce proti Choltitzovi vznesena žádná konkrétní obvinění. V roce 1947 byl propuštěn na svobodu a v roce 1956 dokonce navštívil své staré velitelství v hotelu Meurice v Paříži. Dietrich von Choltitz zemřel 5. listopadu roku 1966 v městské nemocnici v Baden-Badenu na plicní onemocnění.
Zajímavý je náhled na celkový postoj Choltitze k válečnému běsnění v období druhé světové války. Jeho reflexe odkazuje s poměrnou jistotou na to, že se jednoduše cítil být vojákem plnícím rozkazy. Z rozhovorů vyplývá, že v zásadě důkladně plnil nařízení, ačkoli s prosazovanou ideologií třeba plně nesouzněl – svými činy a oddaností ji však až do onoho roku 1944 plně schvaloval, což je zřejmé i z těchto konkrétních výpovědí: „Nejhorší práce, kterou jsem kdy vykonal – kterou jsem ovšem vykonal s velkou důsledností – byla likvidace Židů. Provedl jsem ji důkladně a úplně,“ konstatoval Choltitz. „Všichni sdílíme vinu. Se vším jsme souhlasili a brali jsme nacisty napůl vážně, místo abychom řekli: ‚Do háje s vámi a vašimi stupidními nesmysly.‘ Svedl jsem své vojáky, aby tomuto nesmyslu uvěřili. Opravdu se za sebe stydím. Možná neseme ještě větší vinu než tato nevzdělaná zvířata (zřejmý odkaz na Adolfa Hitlera a další členy nacistické strany).“
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
