Rozdělení Evropy po druhé světové válce na západní a východní blok je známá a dobře popsaná kapitola moderních dějin. Marshallův plán, železná opona, Berlínská zeď – to všechno jsou známé pojmy. O dost méně známým pojmem je ovšem takzvaná procentní dohoda, kterou uzavřel Winston Churchill s Josifem Stalinem během čtvrté moskevské konference v říjnu roku 1944. Dohoda udávala procentuální rozdělení vlivu nad východoevropskými zeměmi a diametrálně se odlišovala od podoby, kterou známe z dějin. Dohoda by velice pravděpodobně vešla v platnost, kdyby ji tehdy ze stolu nesmetl Franklin Roosevelt, který o žádných sférách vlivu nechtěl slyšet a trval na postupu v souladu s Atlantickou chartou.
Následující dvoudílná série se zabývá aspekty takzvané procentní dohody mezi Winstonem Churchillem a Josifem Stalinem, která rozdělovala sféry vlivu ve státech východní Evropy mezi Sovětský svaz a Spojené království. Díl I. – Rozdělení vlivu v Evropě, Churchillova středomořská strategie a nezastavitelný postup Rudé armády
Rozdělení vlivu v Evropě
V roce 1944 se spojenecká vojska vylodila v Normandii a namířila si to směrem k Berlínu, z východu zase postupovala v tu dobu již vítězící Rudá armáda. Ačkoli nacistické Německo stále kladlo značný odpor, válka se nezlomně chýlila ke konci a světové mocnosti jednoduše musely plánovat, co se bude dít po válce. Co s Německem? Rozdělit na jednotlivé státy nebo jej „okupovat“ ve sférách vlivu? Co se stane s východní Evropou?
Otázek bylo mnoho a obě strany – kapitalistický Západ i socialistický Východ – si chtěly ve válkou poničené Evropě vydobýt co největší zisk. Západní mocnosti trvaly na tom, že východní Evropa bude pod jejich dohledem. Stalin oponoval jednoduchým, přesto logickým argumentem – nemůžeme nechat cizím mocnostem území, ze kterého vzešel v roce 1941 proti Sovětskému svazu tak masivní útok (Stalin tím narážel na německou operaci Barbarossa).
Stalin v tomto ohledu Západu nedůvěřoval – zde je potřeba zmínit, že se před rokem 1941 rozhodně nejednalo o žádné milující spojence. Sovětský diktátor byl přesvědčen o tom, že se při první příležitosti západní imperialisté a kapitalisté spojí a vezmou Sovětský svaz útokem. Toto riziko nemohl dopustit, a proto pro něj byla východní Evropa tak klíčová.
Středomořská strategie Winstona Churchilla
Winston Churchill na tom byl podobně, akorát na druhé straně barikády. Věděl, že válka Británii velice značně oslabila a Spojené království bylo závislé na americké podpoře, kdežto Sovětský svaz válkou výrazně posílil. Měl poměrně logický a oprávněný strach z toho, že se Spojené státy po válce vrátí zpět k izolacionismu a nechají ekonomicky oslabenou Británii osamocenou. Primárně z tohoto důvodu usiloval o preventivní dohodu se Stalinem, která by poválečný svět v rámci možností stabilizovala, nejlépe příznivě s ohledem na britské zájmy.
V tomto ohledu se Churchill obzvláště staral o zajištění Středozemního moře v rámci britské sféry vlivu a dal jasně najevo, že si nepřeje, aby se v Itálii, Řecku a Jugoslávii dostali k moci komunisté, protože věřil, že komunistické vlády v těchto zemích umožní Sovětskému svazu zřídit v těchto zemích letecké a námořní základny, které by ohrožovaly britskou lodní dopravu ve Středozemním moři.
Churchill se obával postupu Rudé armády
Suezský průplav a Středozemní moře byly klíčovou lodní trasou mezi Británií a jejími koloniemi v Asii, zejména Indií, spolu s Dominiony Austrálie a Nového Zélandu. Byla to také hlavní trasa, kterou tankery používaly k přepravě ropy ze Středního východu do Británie. Kvůli Suezskému průplavu měli Churchill a další britští představitelé v úmyslu udržet Egypt v britské sféře vlivu pokračováním vojenské okupace Egypta, která začala v roce 1882 a která byla v Británii považována za trvalou.
Churchillova středomořská strategie spoléhala na to, že se Rudá armáda těžkými boji s Wehrmachtem vyčerpá, zatímco Spojenci osvobodí zbytek nacisty okupované Evropy. Churchill rovněž plánoval umístit spojenecké armády co nejdále do východní Evropy, aby tím zamezil postupu Rudé armády na západ. Anglický státník se vyloženě obával potenciálně se šířícího komunismu v Evropě. V tomto ohledu si ovšem Stalin postup Sovětů vydobyl – trval na tom, že to bude právě Rudá armáda, která dobude Berlín. Jak se historie vyvíjela, víme – byla stanovena demarkační linie, rozděleny sféry vlivu a Evropa přetnuta železnou oponou vpůli. Muselo tomu tak ovšem být?
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
