Objev reliktního záření
Historie objevu reliktního záření sahá až do šedesátých let minulého století, kdy bylo poprvé pozorováno pomocí antény z projektu družice Echo v New Jersey roku 1964. Za objev publikovaný v následujícím roce spolu s interpretačním článkem byli Arno Penzias a Robert Wilson v roce 1978 ocenění Nobelovou cenou za fyziku.
Objevení kosmického mikrovlnného pozadí bylo zastánci teorie velkého třesku, kterými byli například Robert Henry Dicke či James Peebles, interpretováno jako nejvýznamnější důkaz tohoto modelu.
Pozůstatek konce velkého třesku
Další pozorování struktury reliktního záření umožnila družice COBE vyslaná v roce 1989, jejíž sesbírané výsledky byly publikovány o tři roky později a zaznamenaly nové a zásadní potvrzení teorie velkého třesku. Roku 2006 za ně získali Nobelovu cenu John C. Mather a George F. Smoot.
Ještě podrobnější mapu reliktního záření pořídila sonda WMAP vyslaná roku 2001, přičemž výsledky byly publikované v roce 2012. Reliktní záření je tedy v obecném popisu elektromagnetickým zářením, které přichází z vesmíru ze všech směrů a je považováno za pozůstatek konce velkého třesku kdy se záření oddělilo od hmoty prvních atomů.
Fotony jako důkaz
Dle současného uznávaného kosmologického modelu byl totiž vesmír na počátku vyplněn hustým a horkým plazmatem, ve kterém se fotony konstantně srážely s volnými elektrony a tvořila jej tak neprůhledná „mlha“. Když se však asi 380 tisíc let od počátku velkého třesku vesmír ochladil na teplotu kolem 3000 kelvinů, volné elektrony se propojily s prvotními jádry zejména vodíku a helia a tím vznikla hmota tvořená stabilními atomy.
Vázané elektrony se tak již nesrážely s fotony a hmota se tak stala pro záření „průhledná“. Fotony oddělené při tomto fázovém přechodu vesmíru se tedy mohly volně pohybovat a jsou dnes pozorovatelné jako reliktní záření. Poté nastalo takzvané „temné období“ vesmíru až do emise nového záření prvních hvězd vzniklých vlivem gravitace.
Zdroj: Brian Cox, Wikipedia, Forbes, Wired