Psal se 16. červen roku 1940 a nacistické Německo mělo již na dosah ruky rozdrcení Francie, jedné z nejmocnějších evropských velmocí, pyšnící se navíc velikou a kvalitní armádou. Toho dne, v hodině nejtemnější, se setkal britský premiér Winston Churchill s francouzským náměstkem ministra obrany Charlesem de Gaullem na obědě v Carlton Clubu v Londýně. Oba zastupovali své země jako symboly vlastenectví a národní nezávislosti, přesto vytvořili historicky nevídanou dohodu – Británie a Francie měly být sjednoceny do jediné země zvané Francouzsko-britská unie.
Následující dvoudílná série se věnuje pokusu o vytvoření Francouzsko-britské unie ze strany Winstona Churchilla, Charlese de Gaulla a tehdejšího francouzského premiéra Reynauda. Jednotný francouzsko-britský stát mohl zásadním způsobem ovlivnit vývoj druhé světové války v jejím úplném počátku, francouzská vláda ovšem místo boje za svobodu zvolila servilitu. Díl II. – Pád Paříže a servilita francouzské vlády.
Pád Paříže a poslední možnost záchrany
V kontextu Deklarace o Francouzsko-britské unii je potřeba dovysvětlit, že nešlo o žádnou podobu zesílené válečné aliance nebo plán částečné integrace podobný dnešní Evropské unii. Skutečně se jednalo s cílem efektivně vytvořit jednu zemi. V dokumentu se uvádí: „V tomto nejsoudnějším okamžiku v dějinách moderního světa vlády Spojeného království a Francouzské republiky předkládají tuto deklaraci o nerozlučitelné unii a neústupném rozhodnutí v jejich společné obraně spravedlnosti a svobody proti podrobení se systému, který redukuje lidstvo na život robotů a otroků,“ což znamenalo „Francie a Velká Británie již nebudou dvěma národy, ale jednou Francouzsko-britskou unií“.
Čeho by se tím dosáhlo? Došlo by ke společné kontrole obrany, zahraniční politiky, financí i hospodářské politiky. Oba parlamenty by byly sjednoceny, a to pravděpodobně v podobě francouzských zástupců sedících v Dolní sněmovně v Londýně. Churchillův soukromý tajemník řekl: „Měli jsme před sebou most do nového světa, první prvky evropské nebo dokonce světové federace.“
Churchill, de Gaulle a Reynaud
Události se tehdy rozběhly velice rychle. 16. června představil Winston Churchill onen plán britskému kabinetu, načež ho zaplavila vlna nadšení. „Poněkud mě překvapilo, když jsem viděl, jak se ti solidní a zkušení politici všech stran tak vášnivě zabývají ohromným plánem, jehož důsledky a konsekvence nebyly nijak promyšlené,“ napsal Churchill. Kabinetu tehdy sdělil: „V této krizi se nesmíme nechat obviňovat z nedostatku představivosti.“
Rovněž Charles de Gaulle, který toho rána přijel do Londýna, měl určité výčitky ohledně „konce“ takové Francie, jakou ji znal. I on sám však tento plán přijal jako velký krok ke změně běhu dosavadních dějin: „Gesto musí být okamžité,“ nechal se tehdy slyšet. V 16:30 de Gaulle zatelefonoval Paulu Reynaudovi, francouzskému premiérovi, který před postupující německou armádou uprchl z Paříže do Tours a následně do Bordeaux.
Reynaud údajně poslouchal návrh o Francouzsko-britské unii s rostoucím vzrušením, souběžně si navíc zapisoval podrobnosti. Dle jednoho očitého svědka vystoupilo Reynaudovo obočí během telefonátu tak vysoko, že bylo málem k nerozeznání od jeho úhledně vyčesaných vlasů. Reynaud náhle přerušil de Gaullův monolog: „Souhlasí s tím? Potvrdil ti to Churchill osobně?“ Když následně de Gaulle předal sluchátko Churchillovi, který Reynauda ujistil, že souhlasí, francouzského premiéra údajně doslova prostoupila radost.
Raději být nacistickou provincií
V Londýně poté Winston Churchill nastoupil do vlaku spolu se všemi vůdci hlavních politických stran, aby mohli odcestovat na pobřeží, odkud měli putovat lodí na setkání s francouzskou vládou. Ta měla podepsat zákon o unii. Vlak ale nikdy neopustil nádraží – schéma o unii se rozpadlo tak rychle, jak vzniklo. Ve dnech před 16. červnem byla francouzská vláda totiž doslova pohlcena poraženectvím a hněvem za jakousi domnělou opuštěnost u Dunkerku – ačkoli bylo více než 100 tisíc francouzských vojáků z pláže zachráněno, dalších několik tisíc mužů na pláži zůstalo, byli donuceni vzdát se Němcům.
Reynaud radostně a seriózně zároveň předložil návrh francouzské ministerské radě. Ten byl ovšem zamítnut jako britské spiknutí s cílem zmocnit se francouzského impéria. Maršál Pétain, čtyřiaosmdesátiletý hrdina první světové války, byl přesvědčen, že je jeho povinností zachránit Francii před úplným zánikem a přijmout příměří s Německem. Británie byla dle jeho úsudku odsouzena k záhubě a spojení s ní by bylo pouhým „splynutím s mrtvolou“. Další ministr přitakával: „Raději být nacistickou provincií, alespoň víme, co to znamená.“
Reynaud později ve svých pamětech napsal: „Ti, kteří se rozhořčili nad myšlenkou spojení se s naším spojencem, byli titíž jedinci, kteří se chystali poklonit se Hitlerovi.“ Poté, co se Churchill doslechl o rozhodnutí francouzské vlády, opustil vlak „s těžkým srdcem“. Odjel na Downing Street a vrátil se do práce. Během několika následujících dní se Pétain ujal francouzské vlády a usiloval o příměří s Německem – Británie zůstala sama.
Zdroje: TheAtlantic, Wikipedia, Jstor (Avi Shlaim: Prelude to Downfall)
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
