Rozdělení Evropy po druhé světové válce na západní a východní blok je známá a dobře popsaná kapitola moderních dějin. Marshallův plán, železná opona, Berlínská zeď – to všechno jsou známé pojmy. O dost méně známým pojmem je ovšem takzvaná procentní dohoda, kterou uzavřel Winston Churchill s Josifem Stalinem během čtvrté moskevské konference v říjnu roku 1944. Dohoda udávala procentuální rozdělení vlivu nad východoevropskými zeměmi a diametrálně se odlišovala od podoby, kterou známe z dějin. Dohoda by velice pravděpodobně vešla v platnost, kdyby ji tehdy ze stolu nesmetl Franklin Roosevelt, který o žádných sférách vlivu nechtěl slyšet a trval na postupu v souladu s Atlantickou chartou.
Následující dvoudílná série se zabývá aspekty takzvané procentní dohody mezi Winstonem Churchillem a Josifem Stalinem, která rozdělovala sféry vlivu ve státech východní Evropy mezi Sovětský svaz a Spojené království. Díl II. – Churchillovy plány ve východní Evropě, procentní dohoda a rozhodující volby
Rusové se šíří jako příliv
Winston Churchill měl skutečně mnoho plánů, jak vyhrát válku s nacistickým Německem a zastavit postupující Rudou armádu. Byl tehdy údajně až posedlý svou antikomunistickou ideologií a znechucen představou, že by se komunismus ze Sovětského svazu rozšířil na území východní Evropy. Když Rudá armáda dobyla Rumunsko, zvolal údajně: „Proboha, Rusové se šíří Evropou jako příliv.“
Žádný z těchto plánů však nebyl realizován, a to zejména na popud Američanů, kteří Churchillovy plány blokovali a zaměřovali se primárně na boje a postup v severozápadní Evropě. Klíčovým se tehdy mohl stát anglo-sovětský summit v Moskvě, který začal 9. října roku 1944. Účastnil se jej pochopitelně Churchill i Stalin, Franklin Roosevelt se ovšem vzhledem ke své volební kampani účastnit nemohl, a proto vyslal na jednání zástupce.
Nastala důležitá a intenzivní jednání mezi Stalinem a Churchillem, přičemž americký zástupce Harriman, jenž měl Roosevelta zastupovat, nebyl k diskuzím připuštěn. Churchill se s Josifem Stalinem brzy dohodl v případech Řecka a Rumunska, obtížnější to ovšem bylo u Bulharska, Jugoslávie a Maďarska. Nakonec došlo k oné „slavné“, přesto poněkud zapomenuté, procentní dohodě.
Procentní dohoda
Churchill navrhl, že Sovětský svaz bude mít 90 % vlivu v Rumunsku a 75 % v Bulharsku, zatímco Spojené království bude mít 90 % v Řecku a po 50 % v Maďarsku a Jugoslávii – s tím, že zbytková procenta v daných zemích vždy připadnou druhé straně (např. v Rumunsku by tedy Spojené království získalo 10 % vlivu). Je důležité zdůraznit, že šlo o procentuální rozdělení vlivu, nikoli území.
Winston Churchill tento návrh napsal na kus papíru a podstrčil jej Stalinovi, který jej fajfkou souhlasně zaškrtl a podal Churchillovi zpět. Dohoda byla uzavřena. Výsledkem následných diskuzí bylo posílení sovětského vlivu v Bulharsku a rovněž v Maďarsku a Rumunsku, což však nemění nic na tom, že dohoda v zásadě platila. Harriman se probíhajících diskuzí neúčastnil, o všem ale Roosevelta informoval – s výjimkou procentní dohody, o které pravděpodobně nevěděl.
V diskuzích poté pokračoval Brit Anthony Eden a Vyacheslav Molotov, kteří se o procentech a množstvích údajně dohadovali jako v bazaru. Proto se někdy o těchto diskuzích hovoří jako o „výprodeji východní Evropy“. Vše se ovšem postupem času změnilo – zejména na konferenci v Jaltě v souvislosti s intenzivnějším zapojením americké strany. Roosevelt navrhl, že o otázkách vznesených v procentní dohodě by měla rozhodnout nová Organizace spojených národů.
Rozhodly volby
Američané si prosadili své – ve všech „sporných“ státech východní Evropy proběhnou volby dle regulí Atlantické charty. Atlantická charta byla společným prohlášením států bojujících proti nacistickému Německu a „posvátná“ byla zejména pro Spojené státy. Jeden z osmi bodů Atlantické charty zněl následovně: (státy bojující proti nacistickému Německu) „respektují právo každého národa zvolit si vládní formu a přejí si obnovit formu vlády v zemích, kde byla násilně změněna.“
Rázem byla procentní dohoda v podstatě smetena ze stolu a o osudu Evropy a sférách vlivu si měly státy rozhodnout samy. Winston Churchill dobře věděl, proč chtěl onu dohodu se Stalinem uzavřít, neboť si byl vědom toho, jak během války v těchto zemích vzrostla podpora komunistických stran. Volby proběhly a dopadly jednoznačně. Všechny země se dostaly pod komunistickou kontrolu s výjimkou Řecka, kde komunisté prohráli řeckou občanskou válku. To, čemu se Churchill snažil zabránit, se stalo skutečností, a ve výsledku z toho vzešly nejhůře právě Spojené státy, které se v následujících dekádách musely i v důsledku těchto skutečností zaobírat studenou válkou.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
