Následující dvoudílná série se zaměřuje na aspekty a konsekvence britského útoku na francouzskou námořní základnu Mers-el-Kébir na pobřeží Alžírska, ke kterému došlo v rámci operace Catapult, tedy britské snahy preventivně neutralizovat či zneškodnit francouzské loďstvo, aby nepadlo do rukou armády nacistického Německa. Díl II. – Útok na Mers-el-Kébir a válka mezi Francií a Británií na spadnutí.
Útok na základnu Mers-el-Kébir
Osudovým dnem se stal 3. červenec 1940 – tehdy začali Britové jednat. Byly obsazeny všechny francouzské lodě kotvící v britských přístavech a v Alexandrii a jejich posádky byly internovány. Nejsilnější francouzská flota byla ovšem shromážděna v zámořské základně Mers-el-Kébir na pobřeží Alžírska, a právě k tomuto přístavu se vydal britský svaz H, kterému velel admirál James Somerville. Svaz byl složen z letadlové lodě HMS Ark Royal, bitevního křižníku HMS Hood, bitevních lodí HMS Valiant a HMS Resolution, lehkých křižníků HMS Arethusa a HMS Enterprise a torpédoborců HMS Faulknor, HMS Foxhound, HMS Fearless, HMS Forester, HMS Foresight, HMS Escort, HMS Keppel, HMS Active, HMS Wrestler, HMS Vidette a HMS Vortigern.
Ještě onoho 3. července se admirál Somerville pokoušel s viceadmirálem Gensoulem, velitelem floty v Mers-el-Kébiru, vyjednávat a poslal jasné ultimátum. Ani po téměř celodenním vyjednávání však francouzská námořní základna ultimátum nepřijala, a proto vydal Somerville v 17:54 příkaz k palbě. Poté už se jednalo o rychlý proces – po pouhých třinácti minutách signalizoval Gensoul, že jeho lodě nejsou schopny boje. Bitevní loď Breatgne byla potopena, bitevní lodě Dunkerque a Provence a torpédoborec Mogador musely najet na břeh, aby nedošlo i k jejich potopení.
Přerušení diplomatických vztahů
Uniknout se podařilo pouze bitevní lodi Strasbourg a torpédoborcům Volta, TIgre, Lynx, Le Terrible a Kersaint, neboť dokázaly vyplout na volné moře a uprchnout do Toulonu. Ironií a paradoxem je, že se Britům během tohoto jediného útoku podařilo zabít 1300 francouzských námořníků, potopit bitevní lodě a poškodit dalších pět lodí. Francie pochopitelně nenechala útok bez odpovědi a hned druhý den podnikla neúspěšné bombardování Gibraltaru – válečně zcela určitě nešlo o nic významného, z hlediska symboliky a geopolitiky se ale jednalo o obrovsky závažný krok. Válka mezi Británií a Francií byla tehdy na spadnutí.
Maršál Philippe Pétain, jenž byl 16. června jmenován francouzským předsedou vlády, přerušil 8. července se Spojeným královstvím veškeré diplomatické styky. Následujícího dne se ve Vichy sešli poslanci Národního shromáždění a hlasovalo se o revizi ústavy, čímž došlo k ukončení tzv. Třetí Francouzské republiky. Pétain byl s plnou mocí dosazen jako vůdce nového francouzského státu, tedy kolaborantské Vichistické Francie působící v následujících etapách druhé světové války.
Potopení lodí v Toulonu
Když se francouzská letadla několikrát pokusila o odplatu bombardováním Gibraltaru a francouzské lodě si s těmi britskými několikrát vyměnily palbu, Adolf Hitler a nacistické velení si mnuli ruce. Tyto rozepře poskytly velice vítaný materiál německé i francouzské kolaborantské propagandě. Naštěstí po krátké odmlce došlo v západním Středomoří k tzv. tichému příměří.
Britský útok na základnu Mers-el-Kébir zůstává kontroverzním, část historiků ovšem poukazuje na to, že útok prokázal, že Británie bude bojovat dál a nepokloní se nacistickému Německu stejně jako kolaborantský vichistický režim. Jak již bylo zmíněno, části loďstva se podařilo uniknout do Toulonu, kam přibližně po půl roce odpluly také provizorně opravené lodě z Mers-el-Kébiru, kterým se během útoku nepodařilo uprchnout. Smutnou ironií je, že když se o převzetí francouzské floty Němci dne 27. listopadu roku 1942 skutečně pokusili, byla nakonec většina lodí v Toulonu vlastními posádkami potopena. Přesně tak, jak to v roce 1940 Britové požadovali a přesně kvůli tomu riziku, kterého se Britové v roce 1940 obávali.
Zdroje: TheArchive, Fronta, Wikipedia