Co se týče fotbalu, skončila jsem před pár lety tím, že jsem párkrát hopsala v kotli týmu Bohemians 1905, hlavně proto, že mě bavilo vyřvávat jejich chorály a dát si pivo a klobásu s ultras, co mají klokany vytetované i na zátylku. Fotbal mě nebaví sledovat v televizi, připadá mi pomalý a málo akční. Ale než si začnete říkat, co se nám ta ignorantská kráva vlastně snaží sdělit, dostanu se k jádru pudla. V sobotu jsem navštívila fotbalový zápas Dynamo Dresden vs. St. Pauli na drážďanském stadionu. V den zápasu tam všechno svítí žlutě, lidé nosí ruce ovázané šálami a na stadion vyrážejí bez nadsázky celé rodiny. Silnice vedoucí ke stadionu lemují kordony policistů ve vestách, kteří však na rozdíl od těch českých nepohlíží na fotbalové fanoušky jako na odpad a chuligány, co se jdou vzájemně zabít. Mimochodem, nic vám neřekne o mužstvu a ideologii Dynama Drážďany víc, než pohled na jejich podporovatele. Většina mužů má vyholené hlavy, v uších naušnice nebo „tunely", případně gelem ulízlé vlasy na patku nebo vojenský sestřih s čupřinou. Když se následně od kamaráda dozvídám, že Drážďany jsou nejpravicovějším městem v Německu a na vstupence na stadion vidím velkým písmem napsáno, že rasismus není řešení, mám jasno, komu dneska nebudu fandit. waz-online.de Stadion, za který by se nemusela stydět ani Letná při pořádání Ligy mistrů, je plný. Přišlo 30 tisíc fanoušků. Chápete to? 30 tisíc na druhou ligu ve městě o trochu větším než je Brno? Jen 15 procent z nich jsou fanoušci protivníků St. Pauli, větší množství na stadion ani nesmí. Ještě před prvním písknutím mi dochází, že tohle není hra nějakého týmu proti nějakému týmu. To je souboj životního stylu a smýšlení. Zatímco Dynamo Dresden reprezentuje ultrapravičáctví, jehož fandové vykřikují siegheil během zápasu, St. Pauli je klasický liberální levičácký klub. Je to taková německá verze českých Bohemians 1905, se kterými mají ostatně uzavřené partnerství. Typický bohemácký zelený klokan se během zápasu objevil na vlajce v kotli hostujících několikrát. Hamburg, odkud tým St. Pauli pochází, je nejliberálnějším městem Německa a St. Pauli je nejliberálnější čtvrtí tohoto města. Jako první klub se distancovali od krajně pravičáckých fanoušků v 80. letech a klasickým symbolem jeho podporovatelů se stala vlajka s lebkou a zkříženými kostmi. Z týmu se stal kult a symbol fotbalu nepodporujícího násilí mezi fanoušky, který nošením triček St. Pauli podporuje spousta celosvětově známých hudebníků od Sigur Rós po Asian Dub Foundation. Dalším důkazem liberálnosti tohoto klubu je fakt, že jeho prezident Corny Littmann se otevřeně přiznává k homosexualitě. To je věc pro ultrakonzervativní a fundamentální fandy Dynamo Drážďany naprosto nepředstavitelná. V tomhle zápase se sice hrál fotbal, St. Pauli mimochodem před narvaným stadionem plným rozzuřených holých hlav milovníků žlutočerné vyhrála 2:1, ale v zásadě šlo o mnohem víc. Šlo o střet dvou úplně odlišných kultur a náhledů na svět, smrsknutý do jedné hry s míčem. Konflikt byl cítit ve vzduchu a oba tábory fanoušků se samozřejmě po celé utkání vzájemně provokovali. Ale vzhledem k přísnému zákazu zbraní a čehokoliv hořícího na stadionu, se vlastně ani nic stát nemohlo, možná si vzájemně po zápase dali přes hubu. Zvláštní ale je, zjistit ve světle právě skončené olympiády, kdy má člověk v hlavě napsáno, že politika a sport k sobě nepatří, že jeden bez druhého fungovat nemůže. Sport jako takový by byl bez správné myšlenky úplně k ničemu. Ať už v týmu hraje jakýkoliv hráč a jakkoliv dobrý, jak můžete jeho týmu fandit, když se nechá dobrovolně podporovat sympatizanty s nacistickou ideologií? Nemám naivní představy o tom, že fanoušci St. Pauli jsou svatí a nikdy nikomu neublížili, myslím, že při pobídce se vždy rádi porvou. Kdyby to ale ve sportu fungovalo tak, jak říká jedno z „desatera" jejich klubu: „Tolerance a respekt v mezilidských vztazích je základním kamenem naší filozofie," bylo by to fajn.