V roce 1812 započala mezi Spojenými státy americkými a Velkou Británií takzvaná válka roku 1812, též nazývaná jako druhá americká válka za nezávislost. Válka byla iniciována americkou stranou, která nebyla spokojena s rozdělením sfér vlivu na severoamerickém kontinentu a s ekonomickou blokádou Francie. Ani jedna ze stran ovšem nebyla během konfliktu schopna prosadit si svou, a válka tak do tří let skončila v patové situaci.
Vyhlášení války
Byl 18. červen 1812, když prezident James Madison ratifikoval válečný stav – den poté, co Senát následoval Sněmovnu reprezentantů při hlasování o vyhlášení války Velké Británii. Takzvaná válka roku 1812 tím dnem začala.
Americké vyhlášení války, proti kterému se v Kongresu postavila jen menšina, bylo reakcí na britskou ekonomickou blokádu Francie, začlenění amerických námořníků do britského královského námořnictva proti jejich vůli a na britskou podporu indiánských kmenů podél hranice Velkých jezer.
Frakce Kongresu známá jako „War Hawks“ obhajovala válku s Británií již několik let, neskrývaje své naděje na to, že by americká invaze do Kanady mohla mít za následek velice významné územní zisky ve prospěch Spojených států amerických.
Obě strany těžily z určitých výhod – britská strana si svou vstřícnější politikou zařídila podporu většiny indiánských kmenů, které se války účastnily, Američané zase těžili z toho, že většinu britské pozornosti i zdrojů zpočátku poutaly napoleonské války v Evropě.
Vypálení Washingtonu
V následujících měsících poté, co prezident Madison prohlásil válečný stav za platný, zahájily americké síly tříbodovou invazi do Kanady, přičemž všechny z bodů lze označit za zcela neúspěšné. Když se v roce 1814 francouzské impérium Napoleona Bonaparta zhroutilo, byli Britové schopni vyčlenit více vojenských zdrojů na americkou válku a Washington, D.C. již v srpnu padl do britských rukou.
Ve Washingtonu britští vojáci vypálili Bílý dům, Kapitol a další dvě budovy, a to v odvetě za dřívější vypálení vládních budov v Kanadě americkými vojáky. V září se váhy války obrátily, když americké námořní síly Thomase Macdonougha zvítězily v klíčové bitvě u Plattsburského zálivu u jezera Champlain.
Invazní britská armáda byla v ten moment totiž nucena ustoupit zpět do Kanady. Americké vítězství na jezeře Champlain následně vedlo k uzavření americko-britských mírových jednání v Belgii, na což navázala Gentská smlouva z 24. prosince 1814, která formálně válku ukončila.
Dle podmínek dohody měla být všechna dobytá území vrácena a rovněž byla zřízena komise, která by hranice mezi Spojenými státy a Kanadou „urovnala“. Zvláštní kapitolou je pak iniciativa britských sil útočících na pobřeží Mexického zálivu, které nebyly o smlouvě včas informovány.
Smlouva je uzavřena, boje však pokračují
Tak se stalo, že ještě 8. ledna roku 1815 vybojovaly americké síly pod vedením Andrewa Jacksona největší americké vítězství této války v bitvě u New Orleans. Americká veřejnost se o Jacksonově významném vítězství dozvěděla přibližně ve stejnou dobu, kdy k ní doputovaly informace o Gentské smlouvě, což napříč společností podpořilo pocit sebevědomí a národní identity v celé „mladé“ republice.
Vztahy s Británií se po konci války překvapivě velice rychle zlepšovaly – ještě téhož roku se do Washingtonu i Londýna vrátili velvyslanci obou zúčastněných států. Negativní dopad měla válka na vztahy americko-kanadské. Kanada se ještě dlouho po skončení války obávala nové americké invaze, proto také vybudovala rozsáhlou síť obranných opatření a pevností. Rovněž prakticky zamezila tomu, aby do země přicházeli migranti ze Spojených států. Naopak podporovala přistěhovalectví z Británie.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
