Počátek příběhu Ericha Mielkeho je zasazen do kulis Berlína 20. let. Byla to doba ve znamení rozpuku nových idejí a myšlenek. Německo bylo jakousi laboratoří, kde se tyto myšlenky uváděly v praxi. Na ulici se běžně střetávali příznivci krajní pravice s komunisty. Uliční boje byly krvavé. Účastnil se jich i Erich Mielke, vlastně se v nich vyžíval.
Těžké dětství revolucionáře
Mielkeho život by se dal charakterizovat jako celoživotní boj. Podmínky, ze kterých pocházel byly více než nuzné. Narodil se v berlínské čtvrti Wedding. Byl ze 4 sourozenců, všichni žili na ploše 30 m². Mielke vzpomíná, že museli spát na směny. Říká, že se za svůj domov styděl. Dostal stipendium na gymnáziu – odtud však po roce odešel. Ačkoliv byl výborný student, neměl peníze na učebnice a oblečení. Německá policie o Mielkem jakožto o nebezpečném komunistovi shromáždila spoustu spisů. Jeden obsahuje také výslech jeho rodičů, toto řekla jeho matka: „Chci, aby bylo zapsáno, že se nám syn díky vzdělání a přátelům vzdaloval, cítil se svázaný, ty nuzné podmínky ho omezovaly, většinou byl nešťastný...“
Takto svůj život popsal sám Mielke:
„Já, Erich Mielke, jsem se narodil 28. prosince 1907 v Berlíně (Prusku). Můj otec byl chudý, nevzdělaný tesař a má matka zemřela v roce 1911. Oba byli členové SPD (Sociálnědemokratická strana Německa) a po založení v roce 1918 vstoupili do KPD (Komunistická strana Německa). Má nevlastní matka byla krejčová a také byla členkou KPD. Můj mladší bratr Kurt a dvě sestry byli také sympatizanti komunistů.“
Parteiselbstschutz
Do Komunistické strany Německa (KPD) vstoupil Mielke v 18 letech (1925). Nejspíše jej poznamenalo to, že jeho otce, který byl také komunista (vstoupil v roce 1919) uvěznili, a rodina upadla do ještě větší bídy. Erich byl syn ulice. Ačkoliv přispíval jako reportér do komunistických novin Rote Fahne, jeho hlavní role v dělnickém hnutí bude jiná. Vyžíval se v demonstracích a střetech s policií. V té době měla všechna revoluční hnutí své organizované pouliční bojůvky, dokonce i sociální demokraté. Mielke se stal členem komunistické Parteiselbstschutz (Stranická sebeobranná jednotka). Na stranických schůzích působil jako vyhazovač, hlavně se však podílel na pouličních bitkách s nepřáteli (mezi které se počítali také policisté). Pravicoví i levicoví extremisté si oblíbili typ vysunovacího obušku zvaný Stahlrute, který byl často smrtící.
Vražda policisty
Walter Ulbricht, šéf strany v berlínsko-brandenburské oblasti, si v srpnu 1931 postěžoval, že se v Kippenbergerově oblasti nedokážou rázně vypořádat s policií. Tuto stížnost zaslech Erich Mielke, který se poté s dalším soudruhem přihlásil na onu špinavou práci. Rozhodli se zabít místního policistu, jenž vždy vedl rozhánění komunistických demonstrací. Tím byl jistý vdovec Paul Anlauf, přezdívali mu „Prasečí tvář“. Večer po demonstraci si na něj počkali u kina Babylon. Nešel sám, měl dva společníky, také policisty. Mielke se svým kumpánem na něj zařvali a on se otočil – v ten moment začali střílet, střílel i jeden z policistů. Výsledkem bylo, že na zemi leželi dva mrtví policisté a jeden těžce zraněný. Mielke a jeho kumpán z místa činu rychle utekli. Po vraždě se pro ně Německo stalo horkou půdou a dostali rozkaz emigrovat do Sovětského svazu. Zde začíná další fáze Mielkeho života.
V Sovětském svazu
Vzdělání, které se mu nedostalo v Německu si doplnil v SSSR. Studoval na vojenské škole, poté i na slavné (v komunistickém hnutí) Leninově škole. Zajímavé je, že v té době probíhala tzv. Velká čistka (nebo také Velký teror) a za oběť mu padli oba Mielkeho nadřízení, kteří vraždu zosnovali a do SSSR emigrovali také. Čistky přežil a stoupal. Vstoupil do NKVD.
Španělská válka
Mielke byl coby agent NKVD poslán do Španělska, kde probíhala krutá občanská válka. Příslušníci tajné sovětské služby zde ale měli úplně jiné úkoly, než pomáhat v boji s nepřítelem. Jejich úkolem bylo čistit armádu od „vnitřních nepřátel“, jako byli trockisté a anarchisté. Podíleli se tak na masovém vraždění svých spolubojovníků. Německý komunista Walter Janka to popsal takto:
„Zatímco já jsem bojoval na frontě a střílel fašisty, Mielke v týlu střílel trockisty a anarchisty.“
Ministr strachu
V roce 1954 je Mielke poslán zpět do Německa s důležitou misí vybudovat zde základnu bezpečnostních sil, které by zajistily nadvládu komunistické strany. Stává se ministrem pro státní bezpečnost (1957) – šéfem německé tajné policie Stasi (obdoba KGB). NDR se díky němu stane státem s nejvíce policejními informátory (hned po SSSR), je zodpovědný za vybudování Berlínské zdi. Jsou mu také přičítány oběti pohraniční stráže. Podle pamětníků se vyžíval v ponižování vězňů, osobně „připravoval“ vězně, kteří měli být využiti v politickém procesu.
Po pádu komunismu byl Mielke zatčen a souzen. Jeho psychický stav však neumožnil, aby byl odsouzen za všechny zločiny – dostal 6 let za vraždu zmíněných policistů. Odseděl si však pouze 2 roky kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Psychologové vyslovili názor, že Mielke celý svůj život bral jako boj, který vedl ve 20. a 30. letech. Byl to člověk, jenž neuměl žít v míru.
ZDROJE:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Erich_Mielke
Stasi: Tajná policie NDR v letech 1945–1990, Jens Gieseke, 2013
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
