Dne 8. dubna roku 1904, kdy do vypuknutí první světové války v Evropě zbývalo ještě deset let, podepsaly dvě významné evropské mocnosti, Velká Británie a Francie, klíčovou dohodu. Tento pakt později vešel ve známost jako Entente Cordiale neboli srdečná dohoda, vyřešil dlouholeté koloniální spory v severní Africe a nastolil diplomatické porozumění mezi oběma zeměmi.
Srdečná dohoda
Entente cordiale z dubna roku 1904, formálně nazvaná jako Deklarace mezi Velkou Británií a Francií o Egyptě a Maroku, znamenala více než cokoli jiného deklaraci přátelství mezi těmito dvěma evropskými velmocemi.
Francie se v ní zavázala, že nebude zpochybňovat britskou kontrolu nad Egyptem, Velká Británie zase uznala právo Francie jako mocnosti, jejíž panství se prolíná s Marokem. V této zemi mohla Francie volně působit v kontextu udržení pořádku a při zavádění jakýchkoli reforem ve vládě, hospodářství nebo armádě, které považuje za nezbytné.
Počátky spojenectví
Prostřednictvím Entente cordiale vytvořily Velká Británie a Francie počátky spojenectví a v závěrečných slovech dohody slíbily, že si vzájemně poskytnou diplomatickou podporu, aby dosáhly provedení ustanovení této deklarace týkajících se Egypta a Maroka. Dohoda však neobsahovala požadavek, aby si oba státy poskytly vzájemnou vojenskou podporu, tento aspekt spojenectví měl přijít na řadu až později.
Motivujícím faktorem dohody byla nepochybně touha Francie chránit se před možnou agresí ze strany svého odvěkého rivala, Německa, které od svého vítězství v prusko-francouzské válce v letech 1870 až 1871 neustále sílilo a nyní disponovalo nejsilnější pozemní armádou na světě. Británie také toužila udržet Německo na uzdě, zejména s ohledem na obnovený ambiciózní německý námořní program, který, pokud by byl úspěšný, hrozil zpochybněním jasné dominance Británie na moři.
Německo
Německá vláda, znepokojená touto dohodou, se rozhodla otestovat její hranice a v březnu 1905 vyslala císaře Viléma II. do Maroka, aby deklaroval svou podporu sultánovi. Šlo o jasnou výzvu vlivu Francie v této zemi, který byl schválen smlouvou Entente Cordiale. Tato snaha otřást anglo-francouzským spojenectvím neuspěla, protože Velká Británie se postavila na stranu Francie. Mezinárodní konference, která se následujícího roku odehrála ve španělském Algecirasu, rovněž uznala francouzské nároky v regionu.
Střet mezi Německem a novými spojenci se stal známým jako první marocká krize, přičemž druhá se odehrála v létě 1911, kdy Francie i Německo vyslaly do Maroka své jednotky. Ta vedla k utužení a upevnění srdečné dohody, neboť Británie a Francie, které chtěly čelit německé agresi, přešly od pouhého přátelství k neformálnímu vojenskému spojenectví a později k rozhovorům a dohodě s Ruskem. Do roku 1912 se tedy v Evropě vytvořily dva mocné a nepřátelské bloky: Francie, Británie a Rusko na jedné straně a stále izolovanější Německo s poměrně vlažnou podporou Rakouska-Uherska a Itálie na straně druhé. O dva roky později tato nestabilní situace vyústila v první světovou válku.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
