O flyboardingu jste určitě museli tohle uplynulé léto minimálně jednou slyšet. Je to fenomén, který přišel do Čech z prosluněných pláží a azurového moře. A Petr "Twister" Civín je dnes je jediným Čechem, který se dostal na samotný vrchol v tomhle sportu - na letošní mistrovství světa v Dubaji.
Sice nám v České republice bohužel nešumí moře, i u nás se ale rodí borci, kteří umí létat na flyboardu jako Superman. Petrovi je 22, právě dopisuje bakalářku na UK FTVS a krom toho, že je tak trochu adrenalinový maniak, patří mezi světovou špičku flyboardingu. Za pár dnů ho čeká účast na mistrovství světa v Dubaji a vy ho tam můžete sledovat přímo v akci.
Celkem zásadní otázka – bojíš se výšek? Funguje u tebe aspoň trochu pud sebezáchovy?
Výšek se nebojím vůbec, ale samozřejmě pud sebezáchovy tam je. Jinak s tím nemám problém, když jsme třeba byli s kluky v Norsku, lezli jsme na skály vysoký sedm set, osm set metrů se stěnou přímo do fjordů. Seděli jsme tam na kraji, koukali dolů, byla to paráda, zatímco tam byli lidi, kteří se ke kraji nemohli ani přiblížit. Ale já jsem byl úplně v pohodě.
Jak jsi vůbec přišel k flyboardu? V Čechách ho stále ještě vidí lidi spíš jako atrakci než sport.
Bylo to úplnou náhodou před třemi lety. Dodělal jsem maturitu, měl jsem čtyři měsíce prázdnin a říkal si, že musím vyrazit do ciziny, naučit se jazyk. Zahraničí mi nevyšlo, takže jsem začal hledat něco jinýho. No a našel jsem na netu video borců, kteří létali vzduchem, a hrozně mě to nadchlo. Vodní sporty mám odjakživa rád, k vodě jsem měl vždycky blízko. A když jsem viděl tuhle adrenalinovou záležitost, tak jsem to prostě musel zkusit. V Čechách jsem našel kluky, co flyboard provozovali a když jsem si poprvé zalétal, tak mi řekli, že ještě neviděli, aby to napoprvé někomu tak dobře šlo. Pustili mě ještě jednou. A při třetím letu jsem už házel salta. Před těmi třemi roky mi řekli, že ve střední Evropě ještě nikdo salto vůbec nezkusil, tak jestli nemám zájem, abych s nimi zůstal, dělal bych s nimi různý show, předváděčky a tak. Dva roky jsem pak s nimi jezdil a od té doby jsem se dostal na takovou úroveň, kdy se mohu účastnit závodů, celý léto si užívat a létat po světě.
Jak je na tom flyborad v Čechách? Změnilo se to podle tebe po těch třech letech, nebo ho Češi pořád ještě moc neznají?
V Čechách se to každým rokem víc a víc rozrůstá, hodně lidí jen tak přijde si flyboard vyzkoušet. A taky přibylo lidí, kteří si koupili samotný stroj a začali to provozovat. My s kámoši, se kterýma teď létám, bereme lidi, kteří si to chtějí vyzkoušet jak jednorázově, i ty, co se do toho chtějí dostat trochu hlouběji, aby se proletěli třikrát nebo čtyřikrát, třeba aby si tam hodili to salto. Na jednorázové zážitky jsou takové ty „slevové portály“, které to mají zbytečně předražený. My to nabízíme levněji a ještě si to lidi mohou vyzkoušet s profíky, kteří neučí pouze teorii, ale i perličky, co se naučili z praxe.
Jsi teda v Čechách jedinej profík, nebo je vás už víc?
Jo, takhle na vyšší úrovni to dělá asi dvanáct lidí, kteří se dokázali proletět na závodech v Evropě, ale na ten svět jsem zatím dosáhnul jenom já. Michal Stašek, se kterým hodně létám, k tomu má hodně blízko. Jsme skvělí parťáci, hrozně se hecujem a řekl bych, že létáme skoro na stejný úrovni. Ale zatím jsem na světové soutěže dosáhl pouze já.
Na jakých akcích ses zatím ukázal – co byl pro tebe ten největší high light?
Letos jsme měli spoustu akcí, byli jsme na mnoha různých fesťácích, ale určitě ten nejlepší okamžik byl na letošním High Jumpu, kde ta akce byla totálně bombastická. Už jenom od strany organizátorů, kteří byli naprostí pohodáři. S nimi byla domluva absolutně skvělá, všechno probíhalo bez problémů, nedokázal bych si to sám představit líp. A show jako taková... Lidi tam jezdí kvůli skokům do vody a když viděli nás, tak ten feedback od diváků byl úžasný. Udělal jsem trik a lidi řvali, neskutečně mě to nabušilo. To se ti pak ta show dělá mnohem, mnohem líp. Hrozně se mi líbilo, jak se nám to povedlo. Když jsme skončili, viděl jsem je všechny, jak mají pusy od ucha k uchu a za tohle je člověk pak opravdu nesmírně šťastnej.
Teď co se týče technické stránky – zkus mi jako úplnýmu neznalci vysvětlit, jak flyboard funguje.
Flyboard sám o sobě je jen deska, která má v sobě přidělané dvě trysky. Z nich stříká proudem voda. Ta je připojená dvacetimetrovou hadicí k vodnímu skútru. Ten je neovladatelný, funguje pouze jako vodní čerpadlo. Takže skútr ti čerpá vodu hadicí do trysek a ty díky tomu můžeš ignorovat gravitaci a létat v desetimetrových výškách, dělat k tomu akrobatický saltíčka, twistíky a tak.
Vždycky, když se mě někdo ptá, k čemu bych přirovnal ten pocit, když létám, je to pro mě těžký, protože dnes už jedu automaticky. Ale poprvé, když jsem na tom prkně stál, vzpomněl jsem si, jak jsem na snowboardu stál na špičkách ve svahu a snažil se nekleknout a zároveň nespadnout na záda. Asi takhle bych to popsal. Dá ti to zabrat cca pět šest minut a i lidi, kteří na tom letí poprvé, pak už na prkně stojí pevně a užívaj si ten pocit.
Co tě dostalo mezi profíky? To, že jsi už do svý show dokázal hodit i akrobatické prvky?
Určitě tohle. Když lidi viděli, že jsem salto začal dávat relativně na každý pokus, divili se, protože to není jen tak lehká věc. Důležitou roli tam hraje spousta proměnných. Poloha hadice, kde je, aby do ní člověk nevrazil. Skoro každý backflip končil tím, že mám v obličeji natlakovanou hadici, která má třeba půl tuny. Takže jsem byl dost pobitej, poškrábanej, byl tu i nalomený nos. Když už jsem věděl, jak mít hadici pod kontrolou, aby mi třeba tou smyčkou taky nepřevrátila skútr, pak mě lidi začali brát vážně. Přidalo se k tomu i to, že z jednoho salta jsem to dokázal propojit zeshora rovnou do dvojitýho salta. To třeba v té chvíli umělo asi dvacet, třicet lidí na světě.
Tenhle rok se flyboard jako sport nesmírně rozšířil, hlavně v zemích po rovníku, kde mají moře a léto dvanáct měsíců v roce. V tom je zatraceně velký rozdíl, když my máme sezónu maximálně čtyři měsíce. Teď vyšlo na svět spousta lidí, co mají trojnásobně více tréninku než já, takže konkurence je trochu větší než dřív. Ale i tak jsem mezi tou nejlepší světovou čtyřicítkou. Teď pojedu na čtyři dny na Kypr, kde budu mít skvělý prostředky k tomu, abych se mohl zlepšit. Poprvý budu mít v ruce dálkové ovládání, se kterým si ve světě tihle borci u moře hráli už třeba dva roky. A jsem si jistej, že jakmile si to vyzkouším, zas se posunu minimálně o dva levely výš.
Jak Petr boduje ve světě a více o nadcházejícím mistrovství světa v Dubaji se dočtete více na druhé straně!
Podobné články
Martin MikoDoporučujeme
