Giordano Bruno je jedním z nejproslulejších „mučedníků vědy“ všech dob. Dostat se v 15. či 16. století do křížku s inkvizicí nebylo nic složitého. Jednoduše stačilo vědeckým bádáním rozbourávat do té doby nezpochybnitelná fakta, teorie a pravidla, na jejichž základech svět fungoval. Jakákoli revoluční myšlenka byla hluboce zakořeněným řádům, církvi a inkvizici silně proti srsti a mohla vás dostat třeba až na hranici, čehož je vlastně proces s Giordanem Brunem důkazem. Za své „kacířství“ byl totiž tento významný astronom, filosof, matematik a astrolog 17. února před 421 lety zaživa upálen na hranici. Rebelující povahou si však zadělával na problémy nejen na sklonku 16. století v Itálii, nýbrž po celé Evropě a po celý svůj život.
„Vesmír je nekonečný“
Stejně jako Galileo Galilei nebo Mikuláš Koperník si i Giordano Bruno zadělal svými názory a objevy na pořádný problém. V jeho případě však situace vyeskalovala v mnohem horším a brutálnějším světle než u prvních dvou zmíněných. Koperníkovy spisy se sice dostaly do Indexu zakázaných knih, on sám však zemřel na cévní mozkovou příhodu ve Fromborku. V případě Galilea Galileie vyvrcholila tahanice s inkvizicí domácím vězením, což se stále nedá srovnat se strastiplným osudem Giordana Bruna.
Čím se tedy na poli vědy Giordano Bruno vlastně odlišoval od tehdejších platných teorií? Koperníkův heliocentrismus, tedy tvrzení, že středem vesmíru je Slunce, posunul na ještě troufalejší úroveň. Dle Bruna totiž středem vesmíru nebylo ani Slunce. Giordano Bruno již v 16. století tvrdil, že je vesmír nekonečný a že je složen z nekonečného množství sluncí a planet, které se neodlišují od té naší. V jednom ze svých děl napsal: „Svět je nekonečný a že proto v něm nemůže být vůbec žádného tělesa, o němž by naprosto neplatilo, že je v jeho středu, na jeho obvodu nebo kdekoliv mezi středem a obvodem ve vztahu k jiným tělesům a bodům, jež si subjektivně stanovíme.“
Samotné tvrzení, že ve vesmíru existuje více planet obydlených rozumnými bytostmi jako zde na Zemi, podkopává veškerá dogmata, z nichž církev a víra jako taková vychází. Jak by to totiž bylo s prvotním hříchem a Kristovým vykupitelstvím, pokud by se Brunova tvrzení prokázala jako pravdivá? Přinejmenším z tohoto důvodu se církvi Giordano Bruno znelíbil. Církev měla obavy. Pravdou je, že k revolučním myšlenkám a projevům jakési „rebelie“ tíhnul po celou dobu svého života, což se mu nakonec stalo osudným.
Giordano Bruno
Giordano Bruno byl nejen významným renesančním astronomem, ale také filosofem, matematikem, knězem a spisovatelem. Narodil se pravděpodobně roku 1548 v Nole poblíž Neapole jako třetí dítě praporčíka Giovanniho a Frauliss Savoliny. A to je vlastně asi všechno, co se s jistotou o jeho původu a nejranějším dětství ví. Jako student byl velice nadaný, neapolskou univerzitu dostudoval již v sedmnácti letech.
To, co ostatním trvalo čtyři roky, zvládal Giordano údajně za polovinu času. Svou kariéru učence byl však nucen ze sociálních i ekonomických důvodů přerušit a vstoupit do dominikánského kláštera. Stalo se tak 15. června roku 1565. Právě zde přijal své nové jméno, tedy Giordano, místo svého rodného „Filepo“.
Na kněze byl vysvěcen roku 1572. Následně byl vyslán zpět na neapolskou univerzitu, kde měl pokračovat ve studiu teologie a filosofie. Po dobu tří let zde studoval díla Aristotela, Tomáše Akvinského, Mikuláše Kusánského či Mikuláše Koperníka. Již v klášteře se dostal do hledáčku tamější inkvizice, jelikož byl obviněn z držení zakázaných knih. Byl nucen klášter opustit a vydat se na cesty, kde ho ovšem tímto způsobem poskvrněná minulost často doháněla.
Křížem krážem Evropou
Jeho cesta vedla přes Řím, Noli, Savonu, Turín, Benátky i Padovu. Sled událostí ho zavedl dokonce až do Ženevy, ovšem i odtud musel zanedlouho odejít. Přes francouzský Lyon se dostal až do Toulouse, kde získal místo a začal přednášet na tamější univerzitě. Přednášel pochopitelně podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, což však nebylo v souladu s tehdejšími obyčeji a stanovenými pravidly. Jednoduše si nedal říct.
I těžce vydobyté místo v Toulouse musel tedy pro svou „prostořekost“ opustit a vydat se na další cestu do Paříže. Ačkoli se Giordano Bruno často setkával s nelibostí tehdejších teologů a inkvizice, byl ve všeobecném měřítku velice uznávaný a značně populární. Proto si také získal přízeň francouzského krále Jindřicha III., jenž ho jmenoval mimořádným profesorem, a anglické královny Alžběty I., která si u Giordana dokonce vyžádala několik lekcí. S Alžbětou se poprvé setkal snad v roce 1583, když opustil Paříž a vydal se přes Oxford do Londýna. V Londýně následně vydal svá nejvýznamnější díla a přiklonil se ke Koperníkovské astronomii, kterou doplnil o své poznatky. Dokonce zde údajně pracoval jako agent a informátor rozvědky.
Giordano Bruno se v nadsázce snad vyloženě vyžíval v popichování svých vědeckých současníků. O své pravdě byl skálopevně přesvědčen a hodlal s ní seznámit celý svět vědy. Jeho spisy a veřejná disputace, kterou uspořádal v Paříži, vzbudily nejen velký ohlas, ale také hlasitý nesouhlas a protest profesorů teologie a filosofie. Co následovalo? Urychlený odchod z Paříže do Německa, kde musel projít třemi různými městy, než byl v jednom z nich přijat jako profesor. O Brunově zatvrzelosti svědčí už jen konfrontační názvy některých jeho prací – Sto dvacet tezí proti peripatetikům o přírodě a světu, O nekonečném vesmíru a světě, Sto šedesát článků proti matematikům a filozofům.
Giordano Bruno se roku 1588 na svých „nucených“ cestách dostal dokonce až do Prahy. Od císaře Rudolfa II., který v Praze sídlil, získal poměrně slušné finanční ohodnocení, většímu vědeckému uznání se mu zde však nedostalo. Po půlročním působení v Praze se odebral zpět do Německa, konkrétně do Helmstedtu a Frankfurtu. V tomto období si už Giordano Bruno vyloženě hrál s ohněm, jelikož se veřejně zabýval magií. Magie byla jakýmsi zapovězeným oborem, vědci jí tehdy přisuzovaly veškeré nevysvětlitelné záhady a úkazy. Giordano ji naopak zkoumal, veřejně se tím netajil, a dokonce pořádal i přednášky. Současně se však také zaměřoval na studium matematiky, přičemž vydal i několik spisů věnujících se různým matematickým problematikám. Zanedlouho byl však z Frankfurtu vykázán a nucen odcestovat do Curychu. V podstatě už to byla v životě Giordana Bruna taková klasika.
Zrada zdánlivého přítele
Po téměř patnácti letech putování napříč Evropou se Brunovi naskytla příležitost vrátit se zpět do Itálie. Do Benátek ho pozval hrabě Giovanni Mocenigo, jenž byl velkým obdivovatelem magie. A tak se Giordano Bruno roku 1591 opravdu vrátil do rodné Itálie, kde usiloval o místo profesora na padovské univerzitě, které mu však vyfoukl Galileo Galilei. Jakýsi úkryt tedy opravdu nalezl až v Benátkách, kde se stal mentorem zmíněného Giovanniho Moceniga. Zdánlivé přátelství však dospělo k rychlému konci, když Giordana Bruna Mocenigo 22. května roku 1592 udal inkvizici. Mocenigo si podrobně zapisoval veškeré debaty a diskuze s Brunem, které následně předložil inkvizici a zasadil se tak o jeho zatčení. Velice pravděpodobně se jednalo o inkvizičního agenta.
Po několikaměsíčních tahanicích u církevního soudu byl Bruno předán do Říma, kde byl neuvěřitelných osm let vyslýchán a mučen. Tam se k obviněním sice přiznal, nebyl však ochoten uznat, že jsou kacířská. Celý proces byl ukončen papežem v lednu roku 1600, načež byl Giordano prohlášen za nekajícného a zatvrzelého kacíře a odsouzen k trestu smrti. Veškeré jeho spisy byly zaneseny do indexu zakázaných knih, přičemž velká část jich byla dokonce spálena. Následně byl zbaven svěcení, vyobcován z církve, břitvou mu byla sedřena kůže z prstů a oholena hlava. Nedozírné následky životních a vědeckých postojů Giordana Bruna završil 17. únor roku 1600, kdy byl obžalovaný Bruno nahý připoután ke sloupu a na hranici upálen zaživa.
Z konečného soudního řízení, jež proběhlo 8. února, také pochází jeho památný výrok, který pronesl po vyslechnutí rozsudku: „Vynášíte nade mnou rozsudek s větším strachem, než s jakým já jej poslouchám.“ Výrok vlastně podtrhuje celý jeho život. Větší strach z následků Brunových tvrzení a názorů měli vždy ti, co mu oponovali, nikoli on sám. Toť ke „svobodnému“ vědeckému bádání v 16. století.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
