Jen na úvod: Jsem tvor, který má rád lidi a nemám problém s jejich společností. Netvrdím, jako jeden mně blízký člověk, že „5 lidí je dav a těch já se bojím,“ ale umím být i sama. Na druhou stranu jsem na rodinu a své blízké dost fixovaná, takže to, že je nevidím, mi vážně vadí. Navíc jsem člověk, který strašně nerad mění své zvyky a plány a změny, pokud si o nich nerozhoduji sama, odmítám. Někdy si připadám jako Rainman. Jak si chcete vysvětlit, že i v nákupním centru chodím zásadně jedním, naučeným směrem, protože opačně to je prostě špatně? Jinak mám práci, která mne baví a osmiletého syna, který mne baví taky. A zde se ozývá nějaký zlý hlas v mé hlavě - ne nejsem Jana z Arku, která slyší vnitřní hlasy, jsem Jana z Libně – „zatím tě baví.“

mohlo by vás zajímat

Abychom se v karanténě nezbláznili, je důležité vytvořit si denní plán, radí v současné krizové situaci psycholog Radek Ptáček

Dnes je to u nás 6. pracovní den, kdy musíme skloubit moji práci a domácí výuku. Měla jsem totiž štěstí! Vlastně hned několik. Mám jednak práci, kterou můžu z domu dělat a pak dítě bylo na plaveckém výcviku. Tím pádem jsem na domácí školství najela až o pár dnů později. Ani jsem netušila, jak šťastná za tuto výhodu časem budu a vážně jsem. Ukazuje se, že trpělivostí opravdu neoplývám a něco někomu vysvětlit také není úplně easy. Takže učitelé, máte můj respekt a obdiv. Já mám doma jedno a lezu po zdi, vy celou třídu roztomiloušů, kteří se ale umí proměnit v malé satánky. Vysvětlit osmiletému klukovi, že nemá prázdniny a já nemám dovolenou, když „jsme přece doma,“ se nakonec ukázalo jako oříšek. Sladit to pak celé tak, abych zvládala pracovat, vysvětlovat druhákovi násobilku, uvařila, nenechala padnout domácnost a ještě vymýšlela nějaké zábavné aktivity, které jsou situací značně limitované, se ukazuje opravdu jako výzva. „Jo, Jani, to dáš,“ opakuji si několikrát za den. No, jasně, že to dám, stejně jako x dalších, kteří jsou v úplně stejné situaci. Ale ty následky, jaké to bude mít!

Ráno vstát. Připravit snídani. Proletět pracovní plán. Vzbudit dítě. Vyhnat ho z postele, protože je přece školní den. Poslat hotové úkoly do školy. Stáhnout si nové úkoly. Propojit se s kolegy. Dát nažrat kočkám. Zkontrolovat, jestli dítě nezalezlo zpátky do postele a vyčistilo si zuby. UčíTelka. Telefonování s rodinou, zda žijeme. Práce. Domácí škola. Svačina. Oběd. Práce. Domácí škola. Práce. Vyhodit dítě na terasu, aby se vyvenčilo. Práce. Vaření, praní, uklízení. Práce. Večeře. Společná zábava. Nahnat dítě do vany a následně do postele. Co to je? Stručný výčet denních činností (určitě jsem na něco zapomněla), které jsou dost často v souběhu a dějí se mezi 6.00 – 20.00. A víte, co je nejhorší? Že je jednomu jasné, že druhý den to bude úplně to samé… Vysvobození zatím v nedohlednu…

Takže ano, následuje posléze další část dne, podstatně kratší. Prosecco či víno – dle aktuálního stavu zásob, dlouhý telefonát s kamarádem ve stylu „jápřecenejsemmagorjenmihrabe,“ kdy se střídá smích a hysterický pláč. Naštěstí mám oněch pár přátel, na které je spoleh, telefony mi berou a moji aktuální emoční rozháranost berou s nadhledem a s velkorysostí jim vlastní. Vyjmenovávat je nebudu. Ne že by jich bylo tolik, ale ta hrstka ví, koho se to týká. A taky ví, že je miluju. A svoji nezastupitelnou roli hraje i ségra se svými krásně praštěnými dotazy „tak co, kde jste dneska byli?“ Bych ji sice někdy zabila, ale jinou nemám, tak to neudělám. Aktuálně navíc ani nemůžu, když k ní nemůžu, to dá rozum. Jo, a miluju i tebe, Boháčková.

mohlo by vás zajímat

GLOSA: Autorka poplašné zprávy, která se šířila Českem, se sama udala. Obrňme se, takových případů bude víc

A co byl cíl tohohle slovního výlevu? Celkem nic, jen to, že v tom prostě nejste sami. Pereme se s tím všichni a určitě vyhrajeme. I já chci zase zpátky do „normálna,“ kdy je samozřejmé dojet k rodičům -uvědomuji si čím dál víc, jak jsem šťastná, že je mám, i když to někdy zaskřípe, stavit se u kamarádů, poslat dítě do školy a jet do redakce, protože mi kolegové vážně chybí, ale taky urvat si čas pro sebe, dát dítě k babi a dědovi, ať si vnoučka užijí a vyrazit na rande. Prostě úplně obyčejně žít bez omezení. Nebojte, zase se to vrátí, já tomu věřím. Jo, akorát budeme asi orvaní jak švestky, trochu vymyškovaní, možná přibude víc momentálních alkoholiků. Na druhou stranu máme teď fantastickou možnost uklidit si v sobě a kolem sebe – v domácnosti asi také, ale o tu v zásadě teď primárně nejde. Protože jak říkal kdysi jeden z mých prvních šéfů: „Jano, člověka nejvíc poznáte v tahu a ne na tahu. To si pamatujte.“ Pane doktore, pamatuji si to dodnes.

Držte se a na tahu se v době „po koronaviru“ potkáme určitě v hojném počtu. Vždyť ty bary a další osvěžovny budou potřebovat znovu rozjet, tak je v tom nemůžeme nechat.