Slovo gulag po desetiletí nahánělo sovětským občanům velký strach. Rozsáhlá síť pracovních táborů byla nejrozsáhlejší mezi dvacátými a padesátými lety dvacátého století. Prošli jimi miliony lidí – političtí vězni, vzpurní rolníci, drobní zločinci i občané, kteří se provinili neposlušností vůči státu.
Za tvůrce gulagů je všeobecně považován revolucionář Vladimir Lenin, avšak do jejich děsivé podoby je dovedl až diktátor Stalin. Ve více než třiceti tisících táborech si vězni odpykávali dlouholeté tresty, často i za banální přestupky, jako byl například nevhodný vtip pronesený v opilosti či pozdní příchod do práce.
Jak již bylo zmíněno, Stalin měl na systému gulagů největší podíl, myšlenka však pocházela od Lenina. Po převzetí moci komunisty v roce 1917 bylo nutné vytvořit místa, kam by mohli být posíláni třídní nepřátelé komunistické společnosti. O dva roky později, 15. dubna 1919, vydalo Prezidium Všeruského ústředního výkonného výboru dekret o vzniku táborů nucených prací. Do roku 1921 se jich po celém Sovětském svazu nacházelo již neuvěřitelných 84.
Po Leninově smrti v roce 1924 získal Stalin neomezenou moc. Věřil, že gulagy mu pomohou urychlit rozvoj SSSR, a proto je úzce propojil se svými hospodářskými plány. Přišel například s pětiletkami a kolektivizací zemědělství. Každý, kdo se odvážil vystoupit proti jeho politice, tak riskoval dlouholeté uvěznění.
Když se Stalin v letech 1936 až 1938 rozhodl zlikvidovat všechny nepohodlné osoby, gulagy se začaly velmi rychle zaplňovat. Po celém Sovětském svazu jich brzy fungovalo třicet tisíc a prošlo jimi 15 až 18 milionů vězňů. Ti pracovali v nelidských podmínkách, bez nároku na odpočinek, dostatek jídla či lékařskou péči. Slabší jedinci navíc často čelili násilí nejen ze strany dozorců, ale i spoluvězňů. Komunistický spisovatel Jacques Rossi, který sám prošel gulagem, napsal, že jeho jediným účelem bylo proměnit člověka v poslušnou a otupělou bytost. Vězni neměli k dispozici ani základní nástroje. Kanály kopali krumpáči nebo holýma rukama. Ti, kteří pracovali až na hranici svých sil, dostali jen nepatrný příděl jídla. Kdo nestačil tempu, musel usínat s prázdným žaludkem.
Polský státní úředník Kazimierz Zarod, který byl do gulagu poslán poté, co Sověti v roce 1939 napadli jeho zemi, vzpomínal, že každý vězeň si pečlivě hlídal svůj skromný příděl jídla. Chléb byl v táboře doslova otázkou přežití. Pokud byl někdo přistižen při krádeži, ostatní vězni ho nemilosrdně zbili.
Peklo v gulazích zažívaly i ženy. Často se stávaly oběťmi sexuálního násilí ze strany dozorců i spoluvězňů. Elena Glinka nikdy nezapomněla na takzvanou „kolymskou tramvaj“. Muži ženy surově tahali za vlasy, kroutili jim ruce a vláčeli je po zemi do budovy, kde následovalo hromadné znásilnění. Odpor byl tvrdě potlačen – kdo se bránil, toho brutálně srazili k zemi. Některé ženy musely uspokojit až dvanáct mužů. Poté je polili ledovou vodou. Ty, které to nepřežily, odtáhli pryč, přeživší se vrátily do svých ubikací.
Gulagy definitivně skončily až po Stalinově smrti. Nikita Chruščov sice zahájil proces destalinizace, ale pracovní tábory zcela nezanikly. Ještě v 70. a 80. letech 20. století v nich byli vězněni tzv. nepřátelé režimu. Mezi nimi byli například i agitátoři, spisovatelé, básníci, disidenti a duchovní.
Zdroje informací:
https://en.wikipedia.org/wiki/Gulag
https://gulag.online/articles/historie-gulagu?locale=en
https://www.britannica.com/place/Gulag
Podobné články
Doporučujeme
