Lidový car

Car Boris III. se narodil v roce 1894 a vlády se ujal na samém konci první světové války, kterou Bulharsko potupně prohrálo a muselo odevzdat části svého území cizím státům. Jeho meziválečná vláda rozhodně nebyla nějakou klidnou dobou. Ve 20. letech musel čelit pokusu o státní převrat i atentát a ke všemu došlo ke krátkému vojenskému střetu v pohraničí s Řeckem, který se podařilo nakonec v roce 1925 vyřešit. Mezitím se stihl oženit s dcerou italského krále, jež mu porodila syna, budoucího posledního cara Simeona II. Ve 30. letech korporatisté ze strany Zveno nabývali na síle, až jejich ozbrojené křídlo provedlo v zemi v roce 1934 převrat. Po něm se role do té doby konstitučního monarchy Borise změnila na pouhého symbolického vladaře – navíc pučisté zrušili všechny ostatní strany a zavedli vlastní autoritativní vládu.

mohlo by vás zajímat

Jediný pravý komunista: Enver Hodža vládl Albánii železnou rukou téměř 40 let, udělal z ní nejizolovanější stát světa

Diktatura členů Zvena ale nevydržela příliš dlouho a o rok později se carovi podařilo provést úspěšný kontrapřevrat, díky kterému se Bulharsko proměnilo v podstatě na autoritativní monarchii. Byť byl znovu obnoven parlament, ale bez politických stran. To ovšem neznamenalo, že Boris zavedl krutou vlastní diktaturu. Naopak s předsedy svých vlád vydatně spolupracoval, a byť byl autoritativním monarchou, pečlivě naslouchal hlasu lidu. Období mezi lety 1935 až 1940 patřilo mezi zlatý věk Bulharska, kdy ekonomická i sociální úroveň obyvatelstva prudce rostla. Car pak byl nesmírně populárním lidovým vládcem, který bez ochrany chodil po městě a bez jakéhokoliv ostychu debatoval se svými občany. Dokonce během svých procházek rozdával bulharským dětem sladkosti.

Vysoká hra cara Borise

Pak ale vypukla druhá světová válka a Bulharsko se ocitlo ve složité pozici. Byť část carovy vlády inklinovala k podpoře nacistů, nechtěl se Boris pustit do další války. Navíc byla velká část obyvatelstva otevřeně proruská. Nakonec se Boris III. rozhodl hrát takříkajíc na obě strany. Aby zemi ochránil před osudem obsazeného Maďarska či Jugoslávie, rozhodl se vstoupit do Osy a umožnil německé armádě využívat bulharské železnice. Za odměnu mu Němci zprostředkovali zisk bývalých bulharských území v Rumunsku a Makedonii, a navíc pomohli při bulharské invazi do Řecka.

Na druhou stranu ale car Boris odmítl pomoct s německou invazí do Sovětského svazu a namísto toho vyhlásil symbolickou válku Britům a Američanům, od kterých mu nehrozila přímá vojenská invaze. To se ale neobešlo bez reakce a od roku 1941 se hlavní město Sofia stalo terčem britsko-amerických náletů. Ty si vyžádaly početné oběti na životech. Sám car Boris pak měl poměrně velký odpor k nacistům, a proto zakázal bulharským občanům účast ve válce – Bulharsko tak na rozdíl od Španělska či Slovenska nevyslalo na východní frontu ani dobrovolnické oddíly.

Další komplikovanou otázkou byl nátlak nacistů na deportace bulharských Židů, což car ve spolupráci se svým blízkým přítelem a vatikánským vyslancem v Turecku Angelem Roncallim (budoucím papežem Janem XXIII.) odmítal, a dokonce přes Turecko pomáhal uprchnout řeckým Židům do Palestiny. Car šel dokonce tak daleko, že nabídl britské vládě, že nechá vypravit speciální loď, která by přesunula všechny ohrožené Židy do Britské Palestiny. To bylo ale odmítnuto. Bohužel, určitou formu spolupráce bulharská vláda nakonec prokázala, když nechala na 11 tisíc Židů z nových bulharských území poslat do vyhlazovacích táborů.

Bulharské Židy měl pak čekat stejný osud, kdyby car opět nezasáhl. A byť jeho vláda zavedla protižidovské diskriminační zákony, podařilo se Borisovi zachránit před nacisty na 50 tisíc Židů, jejichž deportaci tvrdě požadovali nacisté na samotném carovi. Ten se ale vymluvil, že židovskou pracovní sílu potřebuje na přestavbu země a všechny plánované deportované Židy nechal zaměstnat na stavbách silnic a železnic. Situace došla tak daleko, že si Borise v srpnu 1943 předvolal samotný Adolf Hitler.

Odmítl Hitlera a odjel zemřít domů

Na schůzce, která proběhla ve Východním Prusku, začal zuřivý Hitler carovi vyčítat nedostatečnou spolupráci a postavil ho před hotovou věc. Buď Bulharsko vydá všechny své Židy Němcům, nebo se země okamžitě zapojí do války se Sovětským svazem. Byť Hitler na Borise křičel a vyhrožoval mu kdečím, klidný car jeho požadavky odmítl s tím, že na válku není jeho armáda připravená, a že Židy potřebuje pro budování infrastruktury. K překvapení všech se pak car vrátil zpátky do Bulharska bez toho, aby Hitler čehokoliv dosáhl. Ještě větším překvapením pak bylo, když několik dní po návratu z Německa Boris zemřel na srdeční zástavu.

GALERIE Bulharský car Boris III.

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Vzhledem k tomu, že carovi bylo pouhých 49 let, vyvolalo to okamžitě spekulace, že byl Hitlerem otráven. To měli potvrdit i němečtí lékaři, kteří měli v Borisově těle najít stejný jed, jenž měl zabít řeckého vůdce Ioannise Metaxase 3 roky předtím. Existovaly i spekulace, že za carovou smrtí stáli Britové. Vzhledem k tomu, že se rakev s tělem po válce ztratila, však není dodnes jisté, co za smrtí cara stálo. Jeho šestiletý syn Simeon II. vládl v zastoupení regentské rady, která byla nakonec svržena během komunistického převratu a sovětské invaze v roce 1944.