Rozhovor to byl bezpochyby zajímavý, poutavý a vydatný, ale může být něco takového vůbec pravda?

Podle všeho ano, byť je vysoce pravděpodobné, že v jistých ohledech je poněkud nadsazená a přikrášlená. Shrňme si to v následujících třech bodech:

1) Z korespondence s autorem rozhovoru Nickem Chesterem (aby povolil překlad a ‚otištění‘ rozhovoru zde, což již před časem učinil) vyplynulo, že zmíněný rozhovor skutečně proběhl tak, jak je zde předkládán. Není to tedy primárně žádný dovedně zkonstruovaný vtip či hoax, jaké se objevují na webech typu onion nebo infobaden za účelem pobavení hrstky a zmatení davů.

A to přesto, že fotka uvedená u tohoto rozhovoru (dali jsme sem stejnou jako vice.com) nepochází z žádného srazu G.A.S.H., nýbrž se sjezdu kanadských neonácků v roce 2009 – viz ZDE.

Ačkoli to o (ne)pravdivosti rozhovoru vůbec nic nevypovídá, jde čistě jen o „ilustrační foto“ (jako to bývá běžně například u nehod či jiných událostí, k nimž reálné fotky neexistují).

2) Leckdo by mohl namítnout, že je celá tahle věc značně nereálná už z toho důvodu, že gayové nebývají symbolem mužnosti a bojovnosti, jakkoli by to mohli být příkladní nacionalisté. Jenomže při podrobnějším pohledu do historie zjistíme, že to není tak docela pravda.

Turecko, přesněji řečeno Osmanská říše, dala Evropě kromě kávy, mnoha převzatých a dodnes používaných slov také dechovku – původně tureckou, rytmicky říznou hudbu určenou k synchronizovanému ‚pohonu‘ pěších vojsk. A právě turecká armáda je tím příkladem neohrožených a obávaných gay bojovníků, které hledáme.

Tzv. janičáři byly speciální jednotky sestavované ponejvíce z obyvatelstva zajatého na dobytých územích. Ve skutečnosti tedy z dětí, které pod správnou tureckou výchovou do vojenských škorní teprve dorůstaly – a mnohé z nich pak udělaly v rámci turecké armády nebo i státní správy závratnou kariéru, i když to již odbočujeme.

V rámci janičářských jednotek byla homosexualita (třebaže se mohlo kvůli absenci ženského elementu v prostředí tehdejších ‚kasáren‘ mnohdy jednat jen o ‚náhradní sexuální zálibu‘) nejen tolerována, ale naopak i podporována. On je totiž dost podstatný rozdíl mezi tím, když vám v boji zemře kamarád, než když zemře milenec – touha ho pomstít je v druhém případě daleko vyšší než v prvním. I proto byli turečtí janičáři považováni v Evropě za nejneohroženější bojovníky.

A na podobném principu fungovali již předtím speciální jednotky ve starém Řecku a Římě nebo v Egyptě, stejně jako později ve stejné době v Číně a Japonsku (více viz ZDE).

3) Je možná divné a na první pohled nepochopitelné, že na území Ruska, které je podle všeho hustě masírováno nacionální propagandou státních médií s výrazným anti-gay tónem, může existovat hnutí, které naopak homosexualitu (i z důvodů uvedených v bodě 2 výše) vyzdvihuje jako klad. Jenomže i v tomhle případě známe podobné věci z historie, ačkoli ne přímo takové, které by v sobě obsahovaly gay agendu.

Například jistá část židovské tělovýchovné organizace Kladivo se v meziválečném Československu ‚nacionalizovala‘ podobně jako tehdejší Německo a jeho lid. A daleko známější případ pak představuje české nacionalistické hnutí Vlajka. Obě tyto skupiny stejně jako mnoho dalších podobných v jiných zemích nakonec nelítostně pozřel historický vývoj, a to ve jménu ideologie, k níž se tyhle skupiny tak vehementně hlásily. Velmi přeneseně řečeno – je to podobné, jako když se prase lísá k řezníkovi, halasně velebí jeho um a chce být jako on.

 

Jak je to s hnutím G.A.S.H. tedy stejně nakonec pořádně nevíme. Žádné oficiální stránky nemá (ať už Ruské, nebo jiné) a profil uživatele Balu již na vk.com nenajdete – buďto je dovedně skryt, nebo přejmenován.

Ruští gaynáckové možná skutečně stále existují, ale pochopitelně s ohledem na současnou situaci asi ve velmi skryté, subversivní formě. Pokud se ovšem nejedná pouze o představu v hlavě člověka, který si říká Balu, protože i tohle je nakonec docela možné.

 

A tady máte ještě 25 pádných důvodů, proč nemít rád Rusy.