Dva králové v jedné zemi

V polovině 15. století nebyla politická situace v Českých zemích eufemisticky řečeno „úplně nejlepší“. Království bylo po vyčerpávajících husitských válkách a opakovaných křížových výpravách katolíků v rozkladu a země byla v podstatě rozdělena na dvě části. Čechám vládl husitský král Jiří z Poděbrad, ale Moravu, Slezsko i Lužici měl ve své moci uherský král Matyáš Korvín, jenž se navíc mohl spoléhat na podporu papeže a celé katolické Evropy. Král Jiří, který jako jediný náš panovník nepocházel z panovnické dynastie, nýbrž byl pouhým šlechticem, si uvědomoval nevýhodnou situaci, v níž se on i Čechy nacházely. Rozhodl se proto prozíravě ustoupit z nároků na trůn pro své potomky a namísto toho nabídl českou korunu polskému rodu Jagellonců. Když pak v roce 1471 Jiří z Poděbrad jako poslední panovník českého původu zemřel, zvolili zástupci českých stavů Vladislava, syna polského krále Kazimíra IV. do čela státu. Na dalších 55 let tak vládli Českému království Poláci.

mohlo by vás zajímat

Ferdinand I. se stal posledním korunovaným českým králem: Incestní vztahy v rodině mu zničily život

Nejednalo se ovšem o nějakou polskou nadvládu, která by uvrhla české země pod cizí moc, jako to bylo v případě rakouských Habsburků. Čechům vládla česko-uherská větev dynastie Jagellonců. Nástup Vladislava II. (jak byl v Čechách znám) na trůn ovšem nebyl ani zdaleka bezproblémový. Vzdorokrál Matyáš Korvín, který měl pod svým palcem téměř polovinu zemí Koruny české se vzápětí po Vladislavově korunovaci, jež proběhla 16. června 1471, nechal v Jihlavě také korunovat českým králem. Trvalo dalších 8 let, než se podařilo dvojvládí vyřešit tzv. olomouckou smlouvou, na základě které měl Vladislav možnost získat moravskou korunu za poplatek po Matyášově smrti.

Když pak uherský král v roce 1490 zemřel, vybraly si uherské stavy právě Vladislava za svého krále, čímž se opět sjednotily všechny země Koruny české pod jedním panovníkem. Ten navíc získal i Uhry. Jedním z důvodů, proč si Maďaři vybrali zrovna Vladislava, byla i jeho pověst slabého a snadno ovlivnitelného krále. V Čechách se totiž králi přezdívalo „Král bene“, jelikož měl na každý dotaz svých poddaných odpovědět latisky „bene“ (dobře). A zřejmě měli v Uhersku pravdu, jelikož se král po své korunovaci přestěhoval do uherského Budína a v Čechách se pak již téměř neukázal. Jeho slabé vlády pak využili čeští pánové, kteří mohli vydat Vladislavské zřízení zemské, zemský zákoník, který významně posiloval jejich moc na úkor krále. Ten, věrný své přezdívce, nakonec zákoník podepsal a uvedl v platnost. Když pak v roce 1516 Vladislav zemřel, nastoupil na trůn jeho teprve desetiletý syn Ludvík.

V brnění do močálu nelez!

Ludvíkova vláda české země příliš neovlivnila. Bylo tak i kvůli tomu, že nový král stejně jako jeho otec pobýval naprostou většinu svého kralování v Budíně. Zatímco si mladý král užíval panovnický život v Uhersku, u nás se vlivem absence jakékoliv státní moci pomalu schylovalo k občanské válce, kdy mezi sebou začala soupeřit místní vrchnost. V roce 1522 se tak mladý král vydal konečně do Prahy, aby se pokusil situaci uklidnit. Překvapivě se na čas podařilo obnovit vládu práva, jež ale netrvala příliš dlouho. Respektive jen do doby, než se král opět vrátil do Uherska.

GALERIE Jagellonci

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Dynastie Jagellonců se nakonec na českém trůně příliš neohřála. Hrozba turecké invaze nakonec vedla v roce 1526 k bitvě u Moháče, kdy se pokusila uherská vojska odrazit nepřítele. Bitva, která skončila drtivým vítězstvím Osmanů, zároveň ukončila jagellonskou vládu u nás. Dvacetiletý Ludvík při ústupu spadl z koně do močálů, odkud by se snad i vyhrabal, nebýt těžkého brnění, které se okamžitě potopilo. 29. srpna 1526 nalezli uherští vojáci utopeného krále, čímž skončila vláda předposlední dynastie na českém trůně. Uvolněného trůnu využil Ferdinand I. Habsburský, jenž byl manželem Ludvíkovy sestry. Habsburkové se tak nakonec skutečně chopili moci a zbytek už je historie.