Husitství patří k českým zemím stejně jako pivo z Plzně, nedělní svíčková, Pražský hrad nebo Karel Gott a Karel IV., i když ten to s tím češstvím neměl úplně stoprocentní. Ale je prostě taky náš. Stejně tak je naší národní ikonou Jan Žižka, hlavní to husita, resp. je tak alespoň vnímaný. Ale on rozhodně nebyl jediným vojevůdcem, jenž je s tímto obdobím spojený. Osobností najdeme víc. Jednou z nich je Jan Roháč z Dubé, jehož smrt si zítra připomeneme.
Lapka, stejně jako Žižka
O Janu Žižkovi můžeme bezpochyby tvrdit, že je otcem husitské vojenské doktríny. Na druhou stranu o Janu Roháčovi nebudeme lhát, když mu přisoudíme roli posledního mohykána mezi radikálními husity. Kdy se narodil, to bohužel přesně nevíme, ale co se ví, je to, že když byl popraven, tak mu bylo kolem padesátky. Alespoň je to uvedeno v popravčí knize, která se dochovala v rožmberském archivu.
Jan Roháč z Dubé pocházel z velmi rozvětveného rodu a rozhodně to nebyl žádný svatoušek. Stejně jako Žižka se i on v mládí živil jako lapka, který na silnicích přepadával bohaté kupce. A jak se se Žižkou seznámili? To už asi stoprocentně nikdo neřekne. Někdo je dokonce přesvědčený, že byli příbuzní, že si Janův bratr Ondřej měl vzít Žižkovu dceru. Ale je spíš velice pravděpodobné, že to bylo díky tomu, že oba muži měli nedaleko od sebe na Novém Městě domy, stejně jako další husité. Každopádně si ale padli do noty, protože již po bitvě na Vítkově Roháče registrujeme na táborské straně vedle Žižky, který mu hodně důvěřoval. Jan Roháč patřil rozhodně mezi radikální stoupence hnutí a Žižku doprovázel opravdu v hojné míře.
Neohrožený bojovník
Po Žižkově boku se účastnil celé řady tažení a bitev. Jmenujme například tu u Malešova 7. června 1424, kde se utkali táborité pod vedením slepého Žižky s Pražany. Táborité zvítězili, Žižka toto své taktické vítězství proměnil i ve vítězství strategické, které dokázal dále náležitě zúročit, když následně ovládl Kutnou Horu, Kouřim, Český Brod a Nymburk. Bohužel, lidské ztráty v této bitvě byly obrovské, a tak je dodnes považovaná za jednu z nejkrvavějších za celou dobu husitských válek.
Když Žižka zemřel, hájil Roháč nadále odkaz svého nejvyššího hejtmana. V roce 1427 se stal hejtmanem města Čáslav a právě v té době začal budovat hrad Sion, který je s jeho jménem navždy spjat. Dne 30. května 1434 došlo ke slavné bitvě u Lipan, v níž bylo radikální křídlo husitů rozprášeno. Jan Roháč byl dokonce zajat a uvězněn, ale podle Svatojánské úmluvy byl tehdy propuštěn a stáhl se právě na hrad Sion, odkud pokračoval ve svém odporu proti Zikmundu Lucemburskému. Ten byl jeho nepřítelem číslo jedna. Nenávist byla vzájemná, Zikmund ho označil za zemského škůdce a vyslal proti němu české a uherské vojsko. Dobývání hradu nebylo jednoduché a trvalo celé čtyři měsíce. Sion a jeho obránci ale nakonec podlehli a hrad byl 6. 9. 1437 dobyt a posléze vypálen. Jan Roháč a jeho věrní byli zajati a převezeni do Prahy.
Jen ho nechme, ať se houpá
Jan Roháč se ale rozhodně jako pokorný poražený nechoval, naopak i nadále na Zikmunda útočil alespoň svými výroky. Měl dokonce říct, ať mu raději oči vyloupou jen proto, aby na nenáviděného Lucemburka nemusel koukat. Jeho arogance mu tak přinesla mučení. Život slavného husity skončil na popravišti 9. 9. 1437. Na stavbu šibenice bylo použito dřevo, které mělo původně sloužit k mnohem ušlechtilejším účelům – měly to být nové trámy na krov Týnského chrámu. Jan Roháč šel na popravu oblečený ve slavnostním oděvu, který byl přepásaný zlatým pásem a na krku se mu houpal zlatý řetěz. Právě za ten byl postupně pověšený doprostřed nejvyššího, třetího patra okrouhlé šibenice. Na nohou měl zlaté boty. Zikmund prostě chtěl, aby bylo vidět, že na popravišti opravdu skončil pán a ne kmán a toto byl jasný signál veřejnosti a pro Roháče velká potupa. Společně s ním bylo na stejném popravišti oběšeno i dalších jeho 52 sionských spolubojovníků. Smutný konec slavného husitského bojovníka a jeho věrných.
Zikmund Lucemburský svého soka ale dlouho nepřežil. Smrt jej dostihla o pouhé tři měsíce později. Mezi lidmi se tak začaly rychle šířit zvěsti o Boží odplatě. Spekulacím tohoto typu nahrávaly i různé nemoci, kterými vladař trpěl. Řečeno tehdejším slovníkem, měl panovník trpět chorobou jménem pekelný oheň. Pravdou ale spíše bude, že kromě toho, že měl dnu, tak na jeho smrti měla pravděpodobně zásluhu rakovina, což se ale nikdy nepovedlo potvrdit. Jeho ostatky byly totiž zničeny a my se tak můžeme opírat pouze o dobová svědectví, která tvrdí, že Zikmund Lucemburský byl v době své smrti již jen „kost a kůže“.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
