Enver Hodža vládl Albánii železnou rukou téměř čtyři desetiletí a během jeho vládnutí se z balkánské země stal jeden z nejizolovanějších států světa. Hodža totiž došel k absurdnímu závěru, že pouze Albánie je jedinou pravou socialistickou zemí, a tak byly přerušeny kontakty s celým okolním světem…
Z partyzána diktátorem
Enver Hodža patřil ve své době k nejtvrdším komunistickým diktátorům vůbec. Syn lékárníka, který se narodil v roce 1908, ke komunismu poprvé přičichl během svých studií ve Francii a během italsko-německé okupace země vedl spolu se svým věrným druhem Mehmetem Shehu partyzánský boj proti okupantům. Komunistickým vzbouřencům se tak podařilo získat sympatie obyvatel, kteří v obou mužích viděli skutečné vůdce odboje. To oběma mužům významně usnadnilo převzetí moci ve státě, což po válce vyvrcholilo výhrou komunistů ve volbách v roce 1946, pochopitelně při zákazu všech ostatních stran. I tak se ale Hodža těšil mimořádné oblibě obyvatelstva.
Brzy po nastolení komunistické diktatury s Hodžou v čele jako premiérem i prvním tajemníkem Albánské strany práce došlo ale k vážným sporům s mocným sousedem země, kterým byla Jugoslávie maršála Josipa Tita. Tito, kterému se podařilo vymanit z nadvlády Sovětského svazu, odmítal albánské vměšování do záležitostí ohledně oblasti Kosova, kde žila početná albánská menšina – navíc se Hodža v jugoslávsko-sovětském konfliktu otevřeně postavil za Stalina. Vzhledem k tomu, že země sdílela hranice jen s Jugoslávií a Řeckem, ocitla se v geografické izolaci. Brzy nato ale došlo i k izolaci politické.
Po smrti Stalina a nástupu Nikity Chruščova došlo v Sovětském svazu k odsouzení stalinismu a kultu osobnosti zesnulého diktátora. Hodža, který se považoval za Stalinova žáka, odsoudil Chruščovovu liberalizaci a otevřeně prohlásil, že Sověti odvrácením od Stalina zradili myšlenky marxismu-leninismu. Následně země přerušila většinu styků se Sovětským svazem, což si mohla dovolit i díky tomu, že byla od přímého sovětského vlivu geograficky oddělena Jugoslávií. V roce 1960 se tak Hodža rozhodl navázat vztahy s druhou nejmocnější komunistickou zemí, rudou Čínou, která v té samé době také přerušila spolupráci se Sověty. Došlo tak k jednomu z nejbizarnějších spojenectví v historii, kdy dvě země, které historicky do té doby neměly v podstatě žádný kontakt, navázaly jedny z nejtěsnějších vztahů vůbec.
Jediný pravý komunista
Albánie tak byla v podstatě závislá na čínské pomoci, kterou splácela mimo jiné i zastupováním Číny na mezinárodním poli. Jenže, když se Mao Ce-tung rozhodl navázat kontakty se Spojenými státy, vše šlo stranou – v polovině 70. let tak Enver Hodža opět zavelel a z nejlepšího přítele Číny se v albánských očích rázem stal další zrádce komunismu. Země přerušila veškeré vztahy s Čínou a Albánie se ocitla prakticky bez jakýchkoliv mezinárodních vztahů.
Situace v Albánii s Hodžou v čele se tak v podstatě dá přirovnat k tomu, co dodnes provádí Kim Čong-un v Severní Koreji. Malá izolovaná země se neustále připravovala na jadernou válku, zatímco v zemi všude visely obrazy a plakáty oslavující Hodžovu genialitu. Hodža, který se po sovětské i čínské zradě prohlásil za jediného pravého následovníka Stalina a Albánii považoval za jedinou pravou a skutečnou socialistickou zemi na světě. Ve strachu před invazí pak nechal v zemi vybudovat na 173 tisíc bunkrů, které měly v případě války sloužit k obraně států obyčejnými lidmi. Chudá zbídačelá země tak byla odkázána na sebe, a byť neměla v zásadě soběstačná Albánie téměř žádný státní dluh, patřila k nejchudším zemím Evropy. Abychom jen nekritizovali – mezi Hodžovy úspěchy patří vymýcení negramotnosti či zlepšení postavení žen, které bylo do té doby naprosto tristní.
Zničená země v izolaci
Hodžův kult osobnosti si pak nezadal s tím, co prováděl Kim Ir-sen v KLDR, což ale Hodža celkem pokrytecky odsuzoval – jemu samému ale nepřišlo divné, když nechal vyrýt své jméno do albánského pohoří nebo zavedl (tak jako například Adolf Hitler před ním) vlastní hodžistický pozdrav se zaťatou pěstí. Tím se museli zdravit všichni albánští vojáci. Na počátku 80. let se pak začalo Hodžovo zdraví zhoršovat a všichni očekávali, že přenechá vedení státu svému věrnému druhovi z války a druhému nejmocnějšímu muži v zemi, kterým byl již zmíněný Mehmet Shehu. Bohužel, v roce 1981 právě uprostřed velkých čistek, jež nechal Hodža provést, měl Shehu spolu s celou rodinou spáchat sebevraždu za poměrně podezřelých okolností. Sám Hodža pak svého nejvěrnějšího spojence po téměř 40 letech po jeho smrti označil za zrádce a podlého psa.
Hodža nakonec po dlouhých zdravotních problémech, které ho upoutaly na invalidní křeslo, zemřel v dubnu 1985. Zanechal po sobě zbídačelou zemi s jedním z nejtotalitárnějších režimů, jaké kdy svět poznal. Byť měly všechny evropské země po pádu komunismu velké problémy s návratem demokracie, Albánie se z Hodžovy vlády vzpamatovává dodnes.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
