Představte si, že chcete začít pracovat v médiích. Nechcete se ale nechat nikde zaměstnat – chcete to dělat z „volné nohy“. Můžete si vybrat: buď si koupíte foťák, nebo počítač s textovým editorem. Co je lepší?

1. Fotoreportér

Cvakáte obrázky, které pak buď nabízíte redakcím nebo fotobankám. V prvním případě si je rovnou vybírají obrazoví editoři jednotlivých novin, časopisů a webů a ilustrují jimi články. Čím lepší fotka, tím spíš ji prodáte a tím častěji bude zveřejněna.

during-and-after-war-photography-5.jpg

Hrdina, který právě umírá jen proto, abyste mohli sledovat válku v časáku v čekárně u holiče? (Foto: photographyheat.com)

Ve druhém případě vaše fotky čekají někde ve složce na stránce agentury, až se budou někomu hodit. Má k nim přístup každé médium, které s agenturou uzavře smlouvu. Čím lepší fotka, tím víckrát si ji od agentury někdo koupí a tím víckrát se někde objeví. Zvlášť silné snímky se mohou dočkat několika desítek zveřejnění (v zahraničí i několika stovek). A co zveřejnění, to další honorář pro vás.

2. Píšící novinář

Vytváříte články, reportáže, komentáře, sloupky, analýzy, kritiky… Nabízíte je vždy konkrétním novinám, časopisu nebo webu. A to je v podstatě vše.

journalist-writing.jpg

Romantická představa. Kouření by vám dnes v redakci zakázali a klapotem psacího stroje byste rušili kolegy. (Foto: cdn2.hubspot.net)

Jsem autokanibal?

U fotky nikdo neřeší, že už ji použili někde jinde. Slavné fotky se naopak chovají jako sněhová koule: čím častěji se objevují, tím častěji jsou zvěřejňovány. Jejich sláva se multiplikuje a fotograf si mne ruce. Zvětšuje se totiž nejen jeho ego, ale i stav jeho účtu. Nejslavnější fotky se nakonec změní ve vizuální ikony. Třeba tahle:

ap7206081767.jpg

Za fotku amerického útoku napalmem na vietnamskou vesnici (1972) dostal fotoreportér Nick Ut Pulitzerovu cenu

Text ale můžete zveřejnit jen jednou. Pokud napíšete skvělou reportáž dejme tomu pro Travel Digest, žádný jiný český časopis ji už neotiskne. Komentář pro Lidovky nepřevezme MF Dnes, rozhovor pro www.g.cz nezveřejní jiný web. A běda, pokud materiál více či méně přepracujete a nabídnete i jinde! Hned jste za podvodníka, který vykrádá sám sebe.

Zmrzačená chodidla

Před lety jsem pro časopis Marianne napsal článek o Číňankách, které si kdysi deformovaly a mrzačily chodidla bandážováním, aby tak vyhověly dobovému požadavku krásy. Asi za dva roky jsem otištěný text nejméně dvakrát rozšířil a přepracoval a otiskl v Instinktu.

Nějaký čtenář mne udal redakci a byl z toho malér. Že prý jsem podvodník a „autokanibal“. A přitom šlo o dva různé články, která měly společné jen téma.

3031112-inline-scan120.jpg

Zmrzačení pro krásu. Jako fotoreportér můžete fotku prodávat pořád dokola, ale běda, když o tom dvakrát za sebou napíšete – byť úplně jiný článek. Hned jste za podvodníka, co vykrádá sám sebe. (Foto: d.fastcompany.net)

Kolegovi fotoreportérovi Janu Šibíkovi ve stejnou dobu vycházela jedna a ta samá válečná fotka pořád dokola v Reflexu, Mf Dnes, na webech… Všem to připadalo v pořádku, a taky to v pořádku bylo. Ta fotka byla totiž prostě dobrá a stálo za to ji ukázat co nejvíc lidem. Jenže můj článek byl taky dobrý, říkám poněkud neskromně. Prostě typický dvojí metr.

Konec diskriminace!

Mezi fotkou a textem přitom vlastně žádný rozdíl není. Obojí jsou autorské výtvory, určené ke zveřejnění. Fotoreportér se jen vyjadřuje obrazem a píšící novinář slovem.

A proto voláme: „Zastavte diskriminaci píšících novinářů! Hanba utlačovatelům! Již vzhůru, psavci této země!“

A jestli náhodou pomýšlíte na to, že byste vzali nějakou práci v médiích, tak TADY je 6 pádných důvodů, proč na to zase rychle přestat myslet.