Budoucí vůdce socialistické Jugoslávie se narodil v chorvatském Kurmovci 7. května 1892 (některé zdoje však uvádějí 25. května ), jeho otec byl chorvatského původu a pracoval jako kovář, maminka byla Slovinka. Pocházel z velmi početné rodiny – z 15 dětí. Své dětství strávil s dědečkem, od něhož se leccos přiučil. Základní školu ukončil ve 13 letech, poté mělo jeho vzdělávání praktický charakter, řekli bychom. Jednalo se o dnes tolik vysmívanou školu života. Je svým způsobem fascinující, že tak velké impérium vedl někdo, kdo školu opustil ještě před pubertou. Následně pracoval jako rolník na strýcově poli, poté se vydal do města Sisak, kde se chtěl vyučit číšníkem. Svůj záměr brzy opustil a ve stejném městě se po 3 roky učil v dílně zámečníkem. Po vyučení však byl pouze zámečnickým pomocníkem, rozhodl se tedy jít zkusit štěstí do hlavního města Záhřebu.

Česká anabáze

Tito poté dále zkoušel své štěstí v Čechách, které byly tehdy ještě součástí Rakouska-Uherska. Kolem roku 1912 opouští rodný Balkán, ze slovinského města Kamnik se spolu se svými spolupracovníky přesunul do českých zemí, kde pracoval v ocelárnách Kolben & Daněk u Klatov. Náramně se mu zde líbilo, na toto období vzpomíná jako na nejlepší ve svém životě. Měl dostatek peněz, byl mladý a velice pohledný. Našel si přítelkyni a nejspíš ne jednu, ovšem pouze s jednou zplodil potomka. Jeho syn Míša žije dodnes, zda na Balkánu či u nás, není známo. Byl prvním Titovým potomkem, ale nebyl zdaleka jediným. Jakousi jeho „tradicí“ bylo zplodit s každou ženou vždy jen jednoho potomka. Do začátku války se potloukal po monarchii, byl však úspěšný a prakticky nikdy nebyl nezaměstnaný. Vyzkoušel nepřeberné množství povolání a příležitostí k výdělku, některá kuriózní jako testovací šofér, vyhrával také šermířské souboje v Budapešti.

Na počátku první světové války má na sobě uniformu monarchie, bojuje na haličské frontě v Rusku. Je zraněn a zajat, v ruském zajateckém táboře se zotavuje. Je umístěn na Urale, kde si jej ostatní vězni zvolili jako svého předáka. Po smrti cara se dostává na svobodu a zapojuje se do politického života, již po propuštění je levicově zaměřen. Inklinuje k bolševikům, za Kerenského vlády je zatčen a uvězněn, po uchopení moci bolševiky je opět propuštěn a profiluje se již jako přesvědčený bolševik.

mohlo by vás zajímat

Balkánská kuchyně aneb Pokrmy, které naleznete v Chorvatsku, Bosně, Bulharsku, ale i Řecku

Komunista

V roce 1920 se vrací do Chorvatska. Levicově zaměřen byl již před válkou, byl členem místní sociální demokracie. Po návratu z Ruska se stává členem Komunistické strany Jugoslávie. Na rozdíl od Gottwalda, Zápotockého a spol. nebyl jedním ze zakladatelů. Rozdíl mezi KSČ a jugoslávskou komunistickou stranou byl v její etablovanosti v systému, KSČ byla parlamentní stranou, naproti tomu v Jugoslávii zažívali komunisté tvrdou represi, šlo o krk. V roce 1920 je Komunistická strana Jugoslávie (KSJ) zakázána, sám Tito je mnohokrát zatčen. Zbytky strany se dají znovu dohromady, zakládá se nová ilegální strana s novým jménem. To byl první zásah, druhý byl od samotného Stalina, který nechal v čistkách zlikvidovat většinu stranických špiček (obdobně na tom byli Poláci). Tito se v roce 1939 stává tajemníkem a začíná budovat stranu znovu. To bychom ale předbíhali. Půda se pro něj v Jugoslávii stávala příliš horkou, a tak v roce 1935 utíká do Sovětského svazu, zde se stává členem balkánské sekce Kominterny. Má veliké štěstí, přežije všechny čistky, dle archivů také donášel sovětské tajné policii NKVD na své spolustraníky. O rok později se vrací zpět do Jugoslávie, bez mnoha soudruhů, kteří utíkali do SSSR s ním, nutno dodat. Je vyslán, aby znovu vybudoval komunistickou stranu v Jugoslávii. Zde se projevuje jeho nepochybný organizační talent. Získává přezdívku, která jej proslaví více než jeho skutečné jméno (Josip Broz) – Tito. Šlo o přezdívku, jež byla mezi muži hojná v okolí Kumrovce, ale nemá žádný význam. Netrvalo dlouho a začal shromažďovat protinacisticky smýšlející lidi pod své vedení. Stranická základna se rozšiřovala. Brzy se stal (se svou stranou) hlavní silou jugoslávského odboje – dovedl spolupracovat s Brity i se Sověty. Byli pouhými partyzány, ale i tak z nich měli nacisté hrůzu.

Rudý král

V roce 1945 již můžeme považovat Tita za vládce Jugoslávie, byl zde ještě král a stará politická reprezentace. Byli však slabí a Tito se s nimi velmi rychle vypořádal. Myslel si, že do své nové Jugoslávie začlení také Bulharsko či Albánii a tajně si myslel i na Řecko. Takové plány však byly úplně v rozporu se Stalinovou vizí. Viděl se natolik důležitý, že chtěl stejně jako Sovětský svaz revoluci vyvážet do zahraničí. Jejich roztržka eskalovala v roce 1948, z Tita se stal nepřítel a válečný štváč, stejně jako Amerika. Stalin také poslal několik agentů – vrahů, kteří měli jugoslávského vůdce zlikvidovat. Vždy byli odhaleni. Říká se, že jednou poslal Tito kremelskému vůdci vzkaz, že jestli pošle ještě nějaké zabijáky, tak on pošle jen jednoho, a ten bude úspěšný. Od té doby se již pokusy o jeho vraždu neobjevily. Vládl tvrdou pěstí, měl také pracovní tábory (například ostrovní Goli otok). Po jeho smrti nastal ihned rozpad celé jeho říše, ukázalo se, jak moc důležitá byla jeho osobnost. Říkalo se, že Tito je Jugoslávie a také Tito je král a za krále bylo dobře. Umírá v úctyhodných 87 letech.

ZDROJE:

wikipedie, rozhlas.cz