Pamatujete si, jak toho času nagelovaný, úlisný hobit Richard Krajčo po boku svého vrchního nahrávače, korpulentního černoprdelníka Aleše Juchelky, uváděl pořad Medúza? Moderátorské duo, které v trapnosti překonal snad jen ten nabiječ Agáty Hanychový, co si dává koule doprava a přitom ukazuje doleva, a co se hudebního diletantismu týče, je jim sokem pouze jejich sportovní obdoba – tandem Poulíček-Tittlebach. Pokud by Richard stále zůstal moderátorem pořadu, který jde v sobotu dopoledne, kdy všichni slušní lidé spí, a i ti co nespí, se na něj nedívají, protože mají Youtube, česká hudební scéna by na tom rozhodně nebyla hůř a vkus středostavovského publika by na tom byl naopak možná o něco líp. „Budiž Kryštof !" pravil Satan a vypustil Leviatana, který měl ke svému tělu ještě přišpendlenou tlející mrtvolu kapitána Achaba.   Juchelka a Krajčo (již s počínající máničkou) v Medúze   Ponechme stranou polemiku, zda je muž přezdívaný ostravský Brad Pitt skvělý, dobrý, průměrný nebo špatný herec. Hlavního atentátu na kulturní úroveň našeho národa se dopustil jako frontman a skladatel kapely s poctivě vybrainstormovaným názvem Kryštof. Samozřejmě Kabáty a Daniela Landu poslouchají jen burani, protože první jmenovaní za prvé křupansky vypadají a za druhé zpívají hlavně o chlastání a souložení, zatímco ten druhý mezi skladbami prožívá runové tantrické orgasmy, popřípadě jezdí na žralokovi (či obojí najednou) a není mu moc rozumět. Takže pokud nejsme burani, máme tu Richarda, který rezignoval na pokus stát se Leošem Marešem, zarostl jako pavián a jal se vybásnit si duši z těla za doprovodu synťáků, trumpetek a jiných přiblblých aranží svojí oddané kapely. Problém je však v tom, že Ríšovo texty a muzika nejsou lepší než Kabáti. Kabáti to aspoň myslí upřímně a koneckonců přeložte si třeba Motörhead nebo AC/DC do češtiny. Ač se to těžko říká, tepličtí pivaři to dotáhli citem pro silnou jednoduchou melodii na Vypich zaslouženě. Kryštof se však nikdy neměl vyhrabat z té nejzapadlejší herny na Stodolní. Vždycky, když se Richard v nějakém rozhovoru rozplývá, jak je šťasten, že nějaká sedmnáctiletá novinářka pochopila jeho poezii, přijdou mi na mysl jména jako John Keats, Philip Larkin, ale taktéž Bob Dylan, Nick Cave, Jim Morrison či Robert Plant – tedy skuteční básníci, jejichž jazyk zachycuje takovou komplexitu, ambivalenci a tenzi, že jej můžete dekódovat na stokrát, a stále bude vytvářet nové obrazy. „Takže tahle písnička je o nešťastné či nenaplněné lásce, Richarde? Ty kapky deště a jak pršíš a tak." „Ano, a opravdu si moc vážím toho, že jsi tomu věnovala čas a pochopila můj tropy a schématy protkaný diskurz" (nejedná se o citaci, ale pouze o fiktivní ilustrační rozhovor).   Kabát v roce 1999   Jednoduše tohle není Pepe Vojtek a jeho „Děvky, ty to znaj". To je skutečná patricijská kultura. Baník, pyčo! Je to jenom vesnický výlet do divadla Karlín na muzikál Tři Mušketýři, který vypotil národní umělec Michal David za vydatné pomoci Bryana Adamse. Není to Česká filharmonie, Státní opera ani FOK. Jen se to tak tváří. Ale to už je taková naše tradice, že sovy často nejsou tím, čím se zdají být. Většina Krajčovo obdivovatelů stejně nakonec pojede na Votvírák, kde se budou posmívat fanouškům Kabátů, tak jako se posmívají absolventi Právnické fakulty v Plzni vyučeným automechanikům. Jenže mechanik vám aspoň spraví auto, zatímco „plzeňský" právník vám maximálně podělá rozvodové řízení. Nemám jiné vysvětlení, než že manažerem Kryštofa a zároveň Richardovým osobním media trenérem není nikdo jiný než slovutný Ivan Horník. Jak by řekl Franz Straka: „Dostat se s takovým mančaftem do první ligy, to chce hodně srdíčka...," skončit na pohárovém umístěn,í to chce tuny kapříků, popřípadě rádoby náročné publikum, které ve skutečnosti ani neví, na jakou bránu se hraje.   Richard Krajčo a variace na hitovku Sagvana Tofiho v reklamě na variaci na pivo (www.ostravar.cz)   Že v článku zatím nezaznělo moc konstruktivní kritiky? Richard by vám poradil, ať čtete mezi řádky, já vám s radostí prozradím, že opravdu nezaznělo. Stačí úplně obyčejný vkus a občas poslouchat, co Ríša blábolí mimo pódia, a jednoduše vám dojde, že ani to ani ono nedává žádný smysl. Je to pouze navoněná žumpa ze slezského Hollywoodu. Krajčo však ono umění iluze ovládá dokonale, a to mu nelze nijak upřít. Z přitroublého moderátora s vizáží drogového dealera z Jump Street 21 to koneckonců dotáhl na rozervaného bítníka, intelektuálního barda, jednoho z mužů a žen, co spali s Ivou Frühlingovou, a zásadového chlapa, co protestoval proti playbacku s gaffou přes strniště a kterého si následně v televizní konfrontaci totálně podal i najetý Leoš Mareš (jehož hudební kariéra tedy byla ještě o něco horší).   KryštofKemp (www.krystofkemp.cz)   V každém případě, Richard nechodí pro nápady na geniálně pitomé mucholapky na peníze daleko, a tudíž letos zavedl sérii tzv. „Kryštof Kempů", kde se zpívají Brontosauři u táboráku (zatímco Honza Nedvěd ve svém srubu čeká na tantiémy), potom kápne trochu deště a naprší nějaké zlatky. Ne, ani tak to není. Kryštof Kempy jsou obyčejné festivaly s několikatisícovou návštěvou „obohacené" o několik hippie aktivit a „workshopů". Logicky, Kryštof by dva roky po sobě halové turné neutáhli, další bizarní podnik – Majálesy – již podojili a z festivalů by jim tolik nekáplo. Takže hurá na Kemp, kde dostanou vděční fanoušci to samé v modrobílém a ani si toho nevšimnou. Známé pořekadlo Homera Simpsona „To, že mě to nezajímá, neznamená, že to nechápu" zde funguje úplně obráceně. Kryštof totiž z vůle Satana lid zajímá, přestože ho nikdo ve skutečnosti nechápe. Nepochopil by ho však ani Michel Foucault. Je to pouze prázdná schránka. Pozdní dílo Vladimíra Párala podepsané Milanem Kunderou.   Pokud se vám ještě nezvedl žaludek, tady máte další článek: 5 eurodancových interpretů z 90. let, které pamětníky donutí zamáčknout slzu nebo polknout zvratky.