fb pixel
Vyhledávání

Když je brali za vojáky aneb Slouží pacientům s covidem-19

Zdroj: Krajská zdravotní

Zatímco v minulém roce se zdravotníkům pravidelně tleskalo, letos už tomu tak není. Těm stejně jako vloni přišli na pomoc i vojáci, kteří v době pandemie odvedou neskutečné množství práce. Pokud vás zajímá, jak to v současné době vypadá v nemocnicích na severu Čech, doporučujeme vám přečíst si reportáž naší bývalé šéfredaktorky Jany Mrákotové.

Jana Mrákotová
Jana Mrákotová 15.12.2021, 17:41

Epidemie. Bohužel ne z filmu

Poprvé jsem psala o novém koronaviru ještě jako šéfredaktorka Géčka někdy v lednu 2020. Pamatuji si, jak jsme s kolegy v redakci tehdy seděli a nevěřícně zírali na monitory, kde jsme četli, jak se v Číně uzavírají do izolace celá města, jak se ruší lety, evakuují lidé – mezi nimi tehdy i dva čeští studenti. Dozvídali jsme se o prvních úmrtích ve spojitosti s novým virem. Nikoho z nás by tenkrát nenapadlo, že to je teprve začátek, že nás čekají ne týdny a měsíce, ale roky, kdy nám příroda ukáže, že opravdu neporučíme větru ani dešti. Nový koronavirus se tehdy vlastně teprve nadechoval, aby posléze předvedl, co všechno umí.

Pokud jsme psali o situaci ve vzdálené Asii, měli jsme pocit, že je to daleko, že nás se to nemůže dotknout, že nás se to netýká a ani týkat nebude. Vždyť takových patálií už si svět zažil a nás to ani neštrejchlo, jak se říká, nebo když už, tak velmi lehounce. Ha, omyl to byl opravdu veliký. Nějaké uzávěry, lockdowny, karantény, děti doma, práce z domova a nedej bože zavřené hospody? Prosím vás, to známe jen z katastrofických filmů, ale realita? Nesmysl, nesmysl, nesmysl, jak by řekl Méďa Béďa. Všichni ale víme, že nebyl a stále ještě není. Covidové vlny se nám pěkně, odmítačům navzdory, střídají, nově nakažených je stále denně v řádech tisíců a unavených zdravotníků taky. A pomalu se dostáváme do současnosti, do reality dnešních dnů.

Vždyť si to vybrali! Vážně?

Ať se to někomu libí nebo ne, realita v českých a moravských nemocnicích prostě pohodově předvánoční není. A prosím, pokud mi chce někdo vyprávět, že si sestry a lékaři své povolání vybrali, tak ať pečlivě volí slova nebo ještě lépe ať se sebere a jde se do těch nemocnic podívat. Myslíte si, že si opravdu dobrovolně vybrali, že si zruší Vánoce – zase, že v nemocnici budou de facto bydlet, že rezignují na své soukromí, protože prostě oni pomáhají, když si to tedy vybrali!? Určitě se to chvíli vydržet dá, ale opravdu chvíli. Vážně je někdo tak hloupý a myslí si, že například policista si vybral svou profesi proto, aby se nechal hrdinně zastřelit nebo hasič chrabře uhořel, když tedy slouží dobrovolně, a navíc za úplatu, své vlasti, lidu? A s těmi zdravotníky je to fakt to samé. To, že je o ně nouze obecně, to je stará vesta a věřte, že covidová kalvárie invazi nových nadšenců páchat dobro nepřinesla.

Jsem člověk, který věří tomu, co vidí. A vzhledem k tomu, že jsem na začátku letošního roku změnila tým a z dresu Géčka jsem se oblékla do dresu Krajské zdravotní a.s., což je firma, která spravuje celkem 7 nemocnic na Ústecku a má více než 9 tisíc zaměstnanců, tak vzorek k pozorování mám opravdu slušný. A co v těch nemocnicích vidím? Přesně to, co jsem popsala výše. Takže mě nijak nepřekvapuje, že hledáme posily opravdu na všech frontách a ani na armádu jsme nezapomněli. A ona nezapomněla na nás – naštěstí. Což mi došlo při návštěvě jednoho z covidárií, jak se říká oněm oddělením, na kterých pacienti s covidem–19 leží.

Dycky Most!

Jednou z našich nemocnic je ta mostecká a okres Most má skoro 111 tisíc obyvatel, podle statistik. Rozhodně tedy nečekejte okresní špitál o třech odděleních. Okresní sice je, ale má celkem 27 primariátů a čtrnáct set zaměstnanců… To se mi už nezdá málo. Při jedné své návštěvě jsem si tam dala rande právě s vojáky, kteří pomáhají v intenzivních provozech. Pro nezasvěcené: pomáhají na jednotkách intenzivní péče s pacienty, které covid-19 dostal na kyslík. Tedy s těmi skutečně bojujícími o život. Anesteziologové je uvedli do umělého spánku. A tak spí. Ale někdo se o ně musí starat – zde kromě lékařů a sester právě i zástupci našeho vojska. Jak jsem zjistila, nejsou tam poprvé.

Působí jich tam šest a střídají se ve čtrnáctidenních turnusech. Lékaři a sestry si jejich přítomnost na odděleních chválí a jejich pomoc hodnotí jako přínosnou. Spolupráce s nimi si váží.

Vojáci ze 41. mechanizovaného praporu z Žatce nejsou v nemocnici v době pandemie nemoci covid-19 poprvé. Slouží dvanáctky a dělají skutečně, co je třeba, a fungují tam, kde jich je třeba. „Jsme moc rádi, že je tady máme. Práce odvedou opravdu hodně. Určitě zde nejsou jen do počtu,“ chválí vojáky hlavní sestra nemocnice v Mostě Šárka Gregušová. „Určitě nás nikdo nemusel přemlouvat. Zažili jsme si již předchozí vlnu, a tak jsme věděli, co nás tady čeká. Snažíme se být užiteční. Zdravotní sestry se na JIPech opravdu hodně nadřou, a to nejen psychicky, ale i fyzicky,“ říká o působení vojáků v nemocnici desátník Štěpán Čermák, který má zde sloužící vojáky lidově řečeno „na povel“.

Tihle kluci sice nejsou zdravotníci, mají za sebou povinný základní zdravotní kurz, ale to jejich zásluhy nijak nedegraduje, určitě nejsou braní jako méněcenní. Pomáhají hospitalizovaným s hygienou, roznášejí snídaně, pomůžou s prádlem a hlavně, jsou fyzicky mnohem zdatnější než zdravotní sestry. Manipulovat s někdy těžce obézními pacienty je opravdu slušný silový trénink, který si nezadá s tím v posilovně. „Sestry obdivuji. Ono otočit několikrát za den více než stokilovým, bezvládným člověkem skutečně není úplně jednoduché,“ říká pomalu dvoumetrový svobodník Karel Pangerl.

Běž, kluku, utíkej… pomáhat

Už Karel Čapek v Bílé nemoci psal, že člověk nemůže od lidí nic žádat, a že každý má právo na život. To určitě nikdo nezpochybňuje. Na druhou stranu se jeden nemůže ubránit tomu, že vědomé odmítání jednoho z největších výdobytků moderní vědy je minimálně riskantní. Ano, pouštím se na tenký led, ano, mám na mysli očkování. Vojáci se pohybují na covidových jednotkách intenzivní péče. V prostorách, kde se s infekcí setkávají denně. O očkování mají jasno. „Kdybychom očkovaní nebyli, tak bychom zde nemohli ani působit,“ vysvětluje desátník Čermák a pokračuje: „Tahle zkušenost je nepřenositelná. Je opravdu něco jiného učit se na figuríně a pak se najednou ocitnout v realitě. Doufám ale, že až to skončí, tak tyhle poznatky dlouho potřebovat nebudu. Opravdu jsme si to tady v nemocnici nedokázali představit, ono to asi opravdu ani nejde. Horší chřipka to vážně není. Všichni mladí muži se shodují, že svého rozhodnutí opět se zapojit a pomoci unaveným zdravotníkům nelitují. „Ano, snažíme se být opatrní. Ale víme, že děláme správnou věc. I naše rodiny to schvalují. Sice jsme doma všichni dostali rozkaz, že na sebe máme dávat pozor, ale stojí za námi,“ usmívá se přes roušku desátník Daniel Hrbáček. Také se shodují v tom, že na své zdejší angažmá budou vzpomínat v dobrém. Ví, že jsou vítaní a culí se, že si je sestřičky rozmazlují. Když kluky vidím, tak se jim ani moc nedivím. Asi bych se i já hecla a občas upekla bábovku nebo teď v čase adventu přinesla vánoční cukroví.

Na vojáky nekoukají skrz prsty rozhodně ani lékaři. Naopak, i oni je chválí. „Klukům chci hrozně moc poděkovat. Kromě toho, že fakt pomáhají, tak sem vnáší i trochu jinou atmosféru. Já oceňuji jejich smysl pro řád a disciplínu a sestřičky pak určitě pohled na tyhle pracovité fešáky,“ směje se primář mosteckého ARO MUDr. Miroslav Peleška, který se respektem k silovým složkám nijak netají, a již vážně dodává: „Ta situace opravdu není dobrá, nikdo si nic nepřibarvuje, a proto vítáme tuhle pomoc, která pro nás pomocí opravdu je.“

Tak jo, kluci, i já se přidávám a děkuji. Stejně tak i vašim kolegům, kteří jsou v dalších špitálech, a rozhodně tam nejsou jen do počtu.

Podobné články

Doporučujeme

Další články