Jaromír Černík, kontrabas. Dlouhé vlasy, cigareta v ruce, kérky, prostě normální člen orchestru.

Přemysl Černík 8.2.2015, 17:53

Můj otec i matka jsou profesionálními hudebníky – táta je kontrabasistou České filharmonie a máma původně zpěvačkou Českého filharmonického sboru, později Pražského komorního sboru. Odmalička jsem byl zvyklý, že třetinu roku je buď jeden, nebo oba moji rodiče v zahraničí. Za minulého režimu jsem neměl tušení, že létat do Japonska nebo USA je výsadou, které se většině lidí nedostane. Čekat na Ruzyni, než se rozrazí bakelitové dveře, a potom prohrabat tátův béžový Samsonite, byla vcelku běžná věc, a protože jsem jako dítě nebyl moc sociální a ze školky pláchl po třech měsících, protože „tam bylo moc dětí“, možná jsem žil v jakési bublině.

Než jsem se vzpamatoval, bylo několik let po revoluci a jezdit si, kam se nám zachce, už zdaleka nebylo tak neobvyklé jako mít mobilní telefon v roce 1995. Bylo to úplně normální. Stejně tak je dnes obvyklé cestovat za prací.

bd2k3665u.jpeg

(Foto: Foto: Jakub Fray)

Můj táta strávil za 35 let v orchestru více než šest let v zahraničí, z toho skoro dva roky v Japonsku. Po všech těch letech bylo příjemné sednout si s ním u kafe a popovídat si o tom, jaké to je procestovat s tlupou o 100 hlavách celou planetu kromě Antarktidy.

Jezdíš po světě již 40 let. Jak jsi vnímal cestování na Západ v dobách minulého režimu?

Já jsem se poprvé dostal na Západ v 19 letech během studia na konzervatoři a poté jako člen Pražských madrigalistů. Ve 23 letech jsem udělal konkurz do České filharmonie a ta jezdila jednou za rok velké pěti až šestitýdenní turné – jeden rok po Evropě, další USA, další Japonsko a pak znovu dokola. Tehdy bylo cestování v tomto rozsahu výsadou muzikantů a sportovců, protože to byla taková výkladní skříň režimu, když se komunisté chtěli prezentovat v „imperialistických“ zemích.

Jsem rád, že dnešní generaci už nic neříkají pojmy jako devizový příslib či vízová doložka k pasu. Možnost vyjet do takovýchto destinací tehdy u některých lidí vzbuzovala závist. Jenže my v první řadě cestujeme za prací a pouze do míst, kde je o klasickou muziku zájem, tedy ne do primárně turistických destinací. Například v Africe jsem hrál pouze v Káhiře, protože tam byla britská tradice opery, ale jinak kromě JAR na tento kontinent orchestry prakticky nejezdí. Nicméně, nejdříve musíme zahrát a teprve poté, pokud zbude nějaký čas, máme šanci něco vidět z té či oné země.

novyjork.jpg

Já jsem vyrůstal v protirežimní rodině, takže jsem byl vcelku imunní vůči socialistické propagandě proti západním státům, a tudíž mě ani nepřekvapovalo, že to není tak, jak nám tu tvrdili. Hlavní rozdíl jsem vnímal v tom, že lidé v USA, Asii či západní Evropě jsou daleko přívětivější, že tam panuje obecně lepší nálada a z toho pramení to, že se lidé chovají k sobě slušně a pozitivně. Z tohoto úhlu pohledu to byl trošku protiklad tehdejší šedi – ponurá atmosféra, oprýskané domy, všude lešení, kdy se lidé cestující v MHD tváří kysele a nechovají k sobě ani elementární slušnost.

Potkávali jste se s českými emigranty?

Tohle bylo asi nejmarkantnější v Austrálii, kde bylo znát, že je to hrozně vzdálený kontinent a lidé opravdu mají zájem potkat se s cizinci. Jednou jsme strávili týden v Perthu a tam si nás vždy po koncertě rozebrali buď čeští emigranti, nebo i rodilí Australané a brali nás na pivo, k sobě domů na grilování, aby nás zabavili a seznámili s jejich stylem života, popovídali si.

A jak to bylo s agenty StB?

Jak sportovci, tak muzikanti byli sledováni, ale již ne tak silně jako v 50. letech. V našem případě to mohl být někdo z orchestru či z techniků – časem jsme se dozvěděli, že jeden náš pódiový kustod nás měl sledovat a podávat hlášení, ale že by někdy vznikl nějaký vážnější problém, to ne. Výhodou například bylo, že první kola konkurzu jsou anonymní – za plentou, a tudíž nejdou vůbec ovlivnit, takže orchestr byl svým způsobem chráněn proti nějakým tlačenkám z privilegovaných komunistických rodin.

Asi jediná velká křivda byl případ mladého violoncellisty, který vyhrál konkurz, ale nemohl nastoupit, protože jeho otec byl chartista. Ani Mistr Václav Neumann s tím nepohnul. Po revoluci mu ale místo bylo nabídnuto a dnes je zástupcem koncertního mistra.

Jak vůbec logisticky funguje výjezd takového kolosu, který čítá se vším všudy přes sto lidí?

Musí to být velmi složité naplánovat. Většinou létáme dvěma letadly, protože kompletní složení se do jednoho nepodaří nacpat. Pak ještě letí další cargo – tedy nástroje a všechno ostatní vybavení. Pokud jedeme po zemi, tak třemi autobusy a kamion před námi veze věci, aby se stihly vyskládat včas. Také je s vedením dohodnuto, že přejezdy nesmějí trvat v den koncertu více než pět hodin a po pěti vystoupeních v řadě musí nastat den volna.

Asi nejhorší zážitek byl, když nám uletěl přípoj z Paříže do Japonska, zůstali jsme celý den na letišti, pak přeletěli do Londýna, po pár hodinách odletěli do Hongkongu, kde nebyl žádný volný hotel pro 50 lidí, takže jsme autobusem přejeli do kontinentální Číny, kde jsme se asi 2 hodiny vyspali a jeli zpět do Hongkongu a odtud do Tokia. Ta cesta trvala skoro 2 dny.

cernik3.jpg

Jinak takhle početný orchestr musí mít určitou morálku, a když se odjíždí v 9 ráno od hotelu, všichni tam musejí být. Pozdní příchody jsou výjimkou a v autobusu číslo 3, kterým jezdívám, se penalizuje formou láhve alkoholu, který se pak hromadně ve volný den zkonzumuje. Pokud někdo usne na letišti na lavičce nebo se někde ztratí a zbytek mu uletí, pak se musí dostat za orchestrem na vlastní pěst, což se může slušně prodražit.

A co problémy s letištními kontrolami či při přejezdu hranic?

Za totality to bylo nejnepříjemnější zvláště při návratu. My jsme samozřejmě nakupovali audiotechniku, barevné televize, VHS přehrávače, videokamery apod., což byly žně pro československé celníky, takže místo toho, abychom mohli po 18 hodinách na cestě konečně domů za rodinou, strávili jsme dalších pět čekáním na celnici, kde nás úředníci kasírovali. Když jsem si například přivezl malou televizi a video, zaplatil jsem na clu 10 000 korun při svém tehdejším měsíčním platu 1500. Na druhou stranu, mít tehdy VHS bylo úplně výjimečné. Vzpomínám si, když vyšel Amadeus a někdo ho sem propašoval, tak jsem pořádal promítání asi pro 20 lidí.

letiste.jpeg

V dnešní době je to nejhorší v USA. Úředníci jsou arogantní a nepříjemní. Můj kolega, trumpetista, který se jmenuje Halíř, takhle jednou při přeletu ze západního na východní pobřeží skončil u výslechu, protože si jej přepsali jako Hal-Ir a i přes místo narození v ČR v pase, modré oči a světlé vlasy jej považovali za Araba, a tedy potenciálního teroristu. Část orchestru se za něj postavila a zařekla se, že dokud ho nepustí, tak nikam nepoletíme, po pár hodinách jsme letěli dalším spojem.

Jaký mají muzikanti z ČF k cestování přístup?

Filharmonici jsou úplně normální lidé, kteří jsou zvídaví a rádi využijí toho, že mohou něco vidět. Orchestr se přirozeně během let obměňuje, takže jsou v něm hudebníci věkově od 20 až skoro po 70 a logicky ti starší už raději zůstanou v klidu na hotelu. Ono když jste v Tokiu popětadvacáté, tak už neběháte freneticky s foťákem nebo kamerou.

Navazujete v cizině dlouhodobější přátelství s místními?

Je zde pořád jakási bariéra mezi vystupujícími a posluchači a během turné, kdy není většinou moc času nazbyt, je těžké ji překlenout. Kromě toho starší generace na tom není nejlépe s jazyky. Většinou musí impulz vyjít ze strany návštěvníka. Asi nejvíce známých a kamarádů máme v Japonsku, protože tam je mnoho bohemistů či lidí, kteří mají rádi českou kulturu a jsou extrémně přívětiví a rádi ten osobní kontakt iniciují.

Na druhou stranu Japonci si střeží svoje soukromí. Pozvou vás do restaurace nebo do baru, rádi se baví, rádi se smějí, ale jejich domovy jsou zapovězené. Proto považuji za velkou čest, že mám dlouholetého kamaráda, se kterým jsme si tak blízcí, že jsem vítán i u něj doma.

cernik2.jpg

Může to znít zvláštně, ale japonská kultura je v mnohých ohledech pro Evropana velmi těžko pochopitelná. Mísí se v ní západní vlivy, obzvláště z USA, s jejich původní náturou, která se vyznačuje velkou soudržností a rezervovaností. Zážitek je třeba vidět japonské válečné muzeum, které je celé v podstatě ódou na japonský charakter a statečnost za 2. světové či dokonce mandžuské války.

Můj japonský přítel, který je profesor historie, tvrdí, že nevnímají 2. světovou válku tak, že by stáli na straně hrůzné ideologie, ale jednoduše jako globální konflikt, ve kterém zvláště kvůli neschopnosti Němců a ostatních skončili ne vlastní vinou v poraženém týmu. Přestože Japonci válku v počátku neiniciovali, je to úplně odlišný způsob, jak se vyrovnávat s vlastní historií, než mají třeba Němci, pro které je to i v několikáté generaci konverzační tabu a velmi nepříjemné téma, které vnímají spíše jako odstrašující příklad.

V jakých nejexotičtějších nebo nejzajímavějších koutech světa jste hráli?

Řekl bych Portoriko nebo některé země Jižní Ameriky, v posledních letech čím dál častěji Čína. Portoriko bylo krásné, ale nemáme na ně zrovna nejlepší vzpomínky, protože nám nechali nástroje v neklimatizované hale, a tak se lak na smyčcových nástrojích roztekl, takže například houslisté trhali housle z futrálů i s plyšem. Větší folklor býval, co se ničení nástrojů týče, v Rusku, kde tradičně vyhazovali bedny z letadla z několika metrů přímo na betonovou plochu, takže nám jednou rozbili tři z osmi kontrabasů.

Jinak zpět k otázce, aktuálně je velmi zajímavá Čína, tedy alespoň, co z ní vidíme – tzn. hlavně velká města, která nabírají fascinující rozmach a odehrává se v nich podobný boom, co se zájmu o klasickou hudbu týče, jako tomu bylo v 60. letech v Japonsku. Stavějí moderní koncertní sály a publika jsou čím dál početnější. Je vidět obrovská změna proti tomu, když jsme tam byli před více než 10 lety poprvé. Tehdy na člověka hned po přistání dýchl takový ten čpavý socialistický odér, který jsme znali z minulého režimu.

Samozřejmě místa jako náměstí Nebeského klidu jsou stále plná komunistické propagandy, ale jinak působí městský život již spíše západním dojmem. Ono lze občas těžko poznat, co je a co není Potěmkinova vesnice, protože toho času dostat se té zemi trochu pod povrch nemáme dostatek. Na povrchu jsou však změny v Číně a primárně v její otevřenosti zbytku světa hodně znatelné a progresivní.

Jakou zemi máš nejradši?

domongo.jpg

Rozhodně Španělsko. Vyhovuje mi místní atmosféra – Španělé jsou velmi otevření, veselí a přátelští i přes ekonomické problémy, co tam teď mají. Stačí přijít do stejné hospody dva dny po sobě a už se k vám chovají jako ke štamgastovi. Je to krásná země plná skvostného kulturního dědictví.