Debaty o tom, zda dochází nebo nedochází ke změně klimatu jsme jako lidstvo už dávno hodili za hlavu. Shodli jsme se, že planeta se skutečně otepluje – koneckonců, důkazy o tom jsou nezvratné. Teď je třeba se domluvit, co s tím budeme dělat. Ve vášnivých debatách ohledně evropského Green Dealu neboli Zelené dohody pro Evropu jaksi zapadlo, že například i Česká republika vděčí zeleným evropským plánům za finance na obnovu svých lesů. Celkem 8,54 miliardy Kč z kapes daňových poplatníků bohatších evropských států pokryje většinu nákladů, které chce na tuto aktivitu české Ministerstvo zemědělství v následujících letech vydat. A to není všechno. Evropská zelená politika má nově „na svědomí“ i návrh legislativy, která má pomoci zabránit odlesňování také mimo Evropu. Vybrané komodity, jako je krmná sója, palmový olej nebo dříví by se do EU nesměly dovážet, pokud byly vypěstovány na úkor divokých pralesů. Máslo na hlavě máme i my ve střední Evropě. Jenom kvůli spotřebě těchto tropických plodin v Česku se ročně vykácí nebo vyklučí v průměru 2800 hektarů pralesů a savan. Odlesňování a ničení „plic planety“ má za následek i úbytek živé přírody – více než polovina všech druhů rostlin a živočichů na světě žije v tropických lesích. Jistě se shodneme, že podobný plán už tu měl být dávno. I když ani ten představený není bez chyb – europoslanci třeba kritizují, že neobsahuje také další plodiny, jako je kukuřice nebo kaučuk, anebo že rezignoval na zahrnutí savan a mokřadů, které jsou pěstováním těchto plodin rovněž ohroženy.

Evropský Green Deal se i přes Vánoce stal opět oblíbeným terčem. Hysterie však zdaleka není na místě, věcná kritika konkrétních návrhů samozřejmě ano. Jedná se totiž jen o velmi obecný půdorys toho, jak chce Evropská unie přispět k celosvětovému boji proti změně klimatu. Cílem je dosáhnout toho, aby do roku 2050 Evropané produkovali jen tolik uhlíku, kolik ho naše příroda dokáže pohltit. Evropa v tom rozhodně není sama. Podobné plány mají ve skutečnosti i další světové mocnosti – také Čína, Velká Británie nebo USA už ohlásily konkrétní cíle směrem k dosažení tzv. uhlíkové neutrality. Je to zkrátka megatrend, ze kterého nelze vyskočit. Veškerá kritika tzv. Green Dealu se ale ve skutečnosti týká spíše konkrétních návrhů opatření, která jsou sdružena v balíčku Fit for 55. Vzhledem k tomu, kolik oblastí musí lidstvo pokrýt, aby došlo ke skutečné změně (od ochrany půdy a lesů přes fosilní paliva, emise z budov, energetiku, dopravu, modernizaci průmyslu), je absolutně pochopitelné, že se kvůli tomu teď budou národy nejen v Evropě chvíli hádat. Jak ale ukazují poslední zmíněné návrhy Evropské komise ohledně odlesňování, zelená politika zkrátka rozhodně není jen o elektromobilech, na které se veškerá debata často redukuje.

Obnovu lesů v České republice potřebujeme, stejně jako řadu dalších opatření. Můžeme se sice pochlubit bohatou průmyslovou tradicí, současně máme ale nejšpinavější vzduch na hlavu ve střední a západní Evropě. Zaznamenali jsme roky sucha, degradaci půdy, úbytek hmyzu a ptáků. Víme, jak vypadá těžbou zničená krajina a kůrovcem zničený les. Z průzkumů STEMu víme, že Češi nejsou v otázkách změny klimatu a zelené politiky zdaleka tak rozděleni, jak se nám snaží mediální prezentace těchto témat namluvit. Mezi „Grétou“ a „Klausem“ se ve veřejném mínění nachází mnoho stupňů šedi. Češi nejsou žádní klimaskeptici, zvláště českou přírodu a krajinu chtějí chránit, a dokonce si přejí, aby vlády se změnou klimatu skutečně něco dělaly. Bojí se ale – zcela pochopitelně – dopadů konkrétních opatření na jejich vlastní peněženky. A politici? Ti se rádi uchylují k černobílým prohlášením, aniž by se snažili pochopit, jaké návrhy řešení jsou vlastně na stole, a případně přišli s něčím lepším. Mudrovat a nálepkovat je koneckonců jednodušší, než aktivně řídit proces změny.

To si však budeme moci brzy vyzkoušet. Třeba finální znění legislativy ohledně odlesňování nejspíš budeme mít přímo na starosti. Je pravděpodobné, že se kompromis bude dojednávat právě v době našeho předsednictví v Radě EU v druhé polovině příštího roku. Pokud se nám podaří dostat všechny evropské státy a všechny instituce na palubu, bude to velké – doufejme, že ne poslední – zelené vítězství Česka. Nejdřív se ale budeme muset naučit se před evropskou zelenou politikou neschovávat, neděsit se jí, ale věcně se o ní bavit a vyjednávat.