Ještě před válkou na Ukrajině nechala polská státní společnost vylepit billboardy, které z vysokých cen energií viní celoevropské emisní povolenky. Šlo o příkladnou manipulaci. Podobnou kartu vytáhl Andrej Babiš nedávno ve sněmovně a v médiích se objevila „smrt evropské Zelené dohody“ ještě dřív, než Rusko stačilo obsadit jaderné elektrárny.

Není divu. Je potřeba najít viníka. Ceny energií jsou vysoké i bez plynové a ropné krize, kterou mohou Putinovy výboje ještě přinést. Ale předčasný pohřeb Zelené dohody nedává na první pohled smysl – šetření energie a ústup od fosilních paliv jde přece k energetické soběstačnosti EU, po které nyní zase tak voláme.

Kdo za to může?

Evropa je závislá na plynu. O tom není pochyb. A navíc některé důležité země, například Německo nebo Itálie, na ruském plynu. Než to ale ČR začne zostra kritizovat, je potřeba si zamést před vlastním prahem. Podíl dodávek z Ruska je u nás z celkových dodávek plynu ještě větší. Ani náš průmysl by zastavení dodávek nepřežil bez úhony.

Za to nemůže Zelená dohoda. To je zatím jen obecná deklarace šéfů evropských vlád, která se teprve plní konkrétním obsahem. Nelze ale ani jednoznačně říci, že za to může evropská klimatická politika. Ano, plyn je emisně méně náročný než uhlí, a ano, Evropská komise ho bere jako dočasnou náhradu za horší paliva, ale skutečně je na každém státu, jak uhlí nahradí. A nikdo v EU Německo nenutí k vypnutí jaderných elektráren, stejně jako nám nebrání nahradit plyn obnovitelnými zdroji.

Můžeme něco dělat?

Jak poznamenává britský týdeník Economist v nedávném článku o pandemii a EU, evropské instituce nejsou stavěné na nějaké vládnutí, nedejbože pověstný „diktát“. Většina jejich činnosti spočívá ve sladění národních pravidel a uvolňování evropského volného trhu – odstranění národní regulace.

S energetikou je to podobné. Máme společný trh, máme evropské emisní povolenky, které mají zaplatit přechod na obnovitelné zdroje a úspory, máme obecné cíle uhlíkové neutrality, ale tím to víceméně končí. Když si státy ponechávají závislost na Rusku nebo poloprázdné zásobníky plynu, nedá se s tím na evropské úrovni tolik dělat. Premiér Fiala prosadil do závěrů posledního summitu EU, že si každá země může nechat svůj energetický mix. To je hezké, ale jde o prázdnou deklaraci. Dosud to tak přesně platilo a nic se na tom s válkou nezměnilo.

Dopředu ani krok

To neznamená, že se nedá nic dělat. Za poslední roky se sice povedlo Evropu lépe propojit plynovody a terminály pro plyn z USA nebo Kataru, Brusel vám však ani nemůže postavit jadernou elektrárnu či větrník za chalupou, ani sám od sebe nedělá společné nákupy plynu. I když po vzoru vakcín se o tom uvažuje.

Jednoduchý odhad experta Petra Holuba ukazuje, že jen doporučované renovace budov by mohly ušetřit jednu třetinu ruského plynu v ČR. Solární panel na vaší střeše vám určitě Vladimir Vladimirovič Putin v Kremlu nevypne. Na renovace a zateplení navíc v příštích letech potečou miliony ze společného evropského rozpočtu.

Dočasně navíc budeme muset sáhnout k uhlí – toto tabu přiznal i místopředseda komise Timmermans, kterého Babiš označoval za zeleného šílence. Jak prozradila Ursula von der Leyenová, v klimatické politice by se měly upřednostnit programy úspor, zateplení, lepšího využití energie a omezení zbytečného odpadu. Uhlíkové clo, které má zajistit, aby podniky třeba v Číně také snižovaly vypouštění emisí a z Evropy neodešel zbytek průmyslu, musí dostat reálné obrysy a možnosti. Ani ČR zatím neví, zda ho chce, nebo ne.

Naopak se nejspíš odloží rozšíření emisních povolenek. Možná se bude více mluvit o tom, že se z nich budou kompenzovat ceny energií domácnostem – jako v Rakousku – a ne především sanovat rozpočet, jako u nás.

Fondy pro uhelné regiony a pro spravedlivou transformaci musí začít plnit svůj účel a být vidět. Energie už nikdy nebude superlevná, ale nesmí vést k chudobě. Jinak skepse nepomine. Nakonec je důležité, aby nové zdroje a úložiště energie stály dříve, než ty staré začneme vypínat. Německo už oznámilo, že to přehodnotí. Nelze jen doufat, že všechno díky cenám vyřeší trh.

Semknutí, ale jen dočasné

Po každém výboji Vladimira Putina to vypadá, že nás Rusko musí nahnat pevněji do náruče NATO nebo EU. Bohužel to není nikdy na dlouho. Jednota a prozápadnost nám vždy vydrží jen částečně. Domácí ekonomické obavy a ceny energií nám začnou být bližší než mír ve světě.

Až brzy dojde ke štěpení názorů, ceny energií budou téma, které půjde snadno zneužít. Buď se podaří udělat nová a lepší dohoda, kde se soběstačnost spojí s ochranou planety, nebo skočíme na špek těm, kteří prodávají uhlí a plyn. Vždyť přece není potřeba nic měnit, protože nejlepší je strčit hlavu do písku.

Nikola Hořejš

Autor je spoluzakladatelem projektu České zájmy v EU, který podporuje diskuzi o našich prioritách v Evropě.