Vstřelit gól z jedenácti metrů pouze tváří v tvář brankáři není zas takové umění, avšak pokud připočteme psychologický faktor v situaci, kdy proměnit, či neproměnit může znamenat všechno, nebo nic, nelze se divit, že když trenér sestavuje pořadí kopajících, někteří hráči se tváří, že na hřišti již nejsou. Penalty jsou v první řadě o pevných nervech. Ledový chlad, při kterém by zmrzla i ruská vodka, prokázal před 38 lety Antonín Panenka. Československá legenda, která většinu kariéry strávila v dresech Bohemians Praha a Rapidu Vídeň, se nesmazatelně zapsala do historie velkých mezinárodních turnajů, když v rozstřelu finále mistrovství Evropy proti západnímu Německu vystřelila zlatou medaili neuvěřitelně drze kopnutou penaltou.

  Od té doby jeho pohodlný lob doprostřed brány zopakovaly úspěšně i neúspěšně stovky hráčů. Z hvězd letošního šampionátu si Panenkův styl oblíbil zvláště Ital Andrea Pirlo a nutno říci, že pokud o něco šlo, vždy proměnil – například ve čtvrtfinálovém utkání Eura 2012 proti Anglii.   V přátelském utkání AC Milán - Barcelona byl však tak trochu za troubu.   Na stejném Euru dal zapomenout na své epické selhání ze semifinále Ligy mistrů po „panenkovsku" i španělský stoper Sergio Ramos proti Portugalsku.   Zde je Ramosův "míč na Měsíci" ze zápasu s Bayernem Mnichov.   Na mistrovství světa se jednou za čas chladnokrevný drzoun taktéž objeví – před čtyřmi lety například Uruguayec Sebastian Abreu (přezdívaný trefně „Loco" neboli blázen), který proti Ghaně okopíroval Panenkův pohyb téměř do posledního puntíku.   Neprestižnější „Panenka penalty", jak se již skoro čtyřicet let říká, má na kontě Zinedine Zidane, který s velkou dávkou štěstí proměnil pokutový kop v 7. minutě finále MS 2006 proti Itálii. Jeho frajeřinku však zastínil zkrat, při kterém zboural hlavou Marca Materazziho, byl vyloučen a pro rozhodující rozstřel, který vyhrála Itálie, Francii chyběl.   Na zajímavé penalty však nemá patent pouze Antonín Panenka a rozhodně má smysl podívat se na následující výběr kopů, při nichž není o fantazii nouze.   Tuhle pakárnu vymyslel například legendární Johan Cruyff.   Francouz Robert Pirés se jej pokusil napodobit a dodnes se vyskytuje téměř ve všech žebříčcích nejhůře kopnutých penalt.   Francesco Totti si toto dovolil pouze v tréninku, ale i tak by určitě byl na Nově borcem na konec.   Theyab Awana ze Spojených arabských emirátů si na penaltu patičkou troufl v soutěžním zápase. Proti té Tottiho byla trochu laxní a rozzuřený trenér hráče okamžitě vystřídal a potrestal za nesportovní chování. Theyab bohužel v roce 2011 zahynul při autonehodě.   Pořekadlo "penaltu nelze chytit, jen špatně kopnout" pravděpodobně uslyšíme tento měsíc od Pavla Čapka nespočetněkrát. Za všechny nechytatelné pokutové kopy se podívejte na bombu Nizozemce Stijna Schaarse.   Na MS žen do 17 let se mladičké Francouzce povedla ještě větší drzost než Panenkovi. Zásadní rozdíl však je, že Panenka to tak kopnout chtěl.   Nedávno zesnulý brazilský sympaťák, vystudovaný doktor a pařič Sókrates si ani na MS s rozběhem starosti nedělal.   Mario Balotelli sice každou chvíli vidí rudě, ale jak si stoupne ke značce pokutového kopu, s vražedným klidem si počká až brankář skočí a pak pošle míč na druhou stranu. Bývalý spoluhráč z Manchesteru City a anglický reprezentační gólman Joe Hart se nechal slyšet, že mu chytl na tréninku jen jednu jedinou penaltu. O kytičku Balotelliho letos připravil Pepe Reina z Neapole. I tak je však Italova úspěšnost impozantní.   A na závěr kompilace těch nejlepších penalt à la Panenka...   ...a taktéž těch nejhorších...