Japonský fanatismus

Iwodžima je menším ostrovem o délce přibližně šesti kilometrů a leží uprostřed Tichého oceánu. Na počátku druhé světové války zde navíc žilo přibližně jen tisíc lidí. Proč se tedy o tento malý kousek Země strhla jedna z nejtěžších a nejkrvavějších bitev druhé světové války? Cílem amerických jednotek bylo získat ostrov včetně místního letiště a zřídit zde leteckou základnu, jež by poskytovala ideální strategickou polohu pro útok na hlavní japonské ostrovy.

Pravý důvod, jenž objasňuje proč byl průběh bitvy o Iwodžimu tak strastiplný a krvavý, tkví v samotné mentalitě zúčastněných národů. Zatímco v Evropě se většina Němců v bezvýchodných situacích raději vzdala, než aby přišla o život – pomineme-li extrémně elitní jednotky, jakými byly například Waffen-SS – Japonci byli svým přesvědčením vedeni k fanatickému boji do posledního muže. Zvláště pokud se jednalo o jejich vlastní území, což se v případě Iwodžimy opravdu jednalo.

Císařské Japonsko se chovalo od počátku války značně expanzivně a úspěšně dobylo obrovsky rozlehlá území. Od jihovýchodní Asie až po téměř veškerou pevninu v okolí Jihočínského a Filipínského moře. Zvrat v úspěšnosti japonské expanzivní politiky přišel až po náhlém napadení americké základny Pearl Harbor. Americká vojska začala po vstupu do světového konfliktu postupně vytlačovat Japonce ze všech koutů Asie a Pacifiku.

mohlo by vás zajímat

Japonci se nechtěli vzdát ani po atomových útocích na Hirošimu a Nagasaki. Ke kapitulaci přispěla invaze Rudé armády

Bitva o Iwodžimu

K vylodění na Iwodžimě došlo 19. února roku 1945, na samotném sklonku války. Přestože bylo japonské letectvo i loďstvo spojeneckými silami v podstatě rozmetáno, císař Hirohito si porážku připustit nehodlal. Rozkaz, který svým vojákům vydal, zněl jasně. „Než abyste složili zbraně, raději spáchejte sebevraždu.“ On totiž samotný akt sebevraždy má v japonské kultuře úplně jiný rozměr než v kultuře evropské.

Na intenzitě začaly získávat sebevražedné letecké útoky kamikaze a útoky s označením banzai, během nichž se vlny japonské pěchoty bezhlavě vrhaly proti nepřátelům. Japonci tento útok označují jako gjokusai, tedy „čestná smrt“. Pro Japonce to nebyla jen otázka života a smrti, ale především cti. Iwodžima však byla pro Američany klíčová, proto hodlali k zisku území vynaložit maximální úsilí.

Na straně japonské stálo jednadvacet tisíc vojáků, kteří sice tušili, že vstupují do předem prohrané bitvy, ale hodlali s sebou do hrobu vzít co nejvíce nepřátel. Standardní taktikou při obraně ostrovů byl co největší odpor na plážích a ostrovním pobřeží. Iwodžima se v tomto lišila a z dnešního pohledu připomíná válku ve Vietnamu. Obránci ostrova totiž velkou část jeho území, včetně hory Suribači, podkopali tunely, bunkry a spletitými chodbičkami. Tím vynalézavým generálem, jenž s onou taktikou přišel, byl Tadamiči Kuribajaši. Ten z ostrova vytvořil jednu z největších podzemních pevností Japonska. Opevnění zahrnovalo až 18 kilometrů podzemních tunelů. Když k tomu připočítáme odhodlanost tamní japonské posádky… krutému, krvavému a tuhému boji se nedalo vyhnout.

Strana Spojených států amerických disponovala obrovskou početní převahou. Americké vojsko, které se bitvy účastnilo, čítalo přibližně 110 tisíc mužů, přičemž každý jeden z nich byl plně odhodlán území vzdorovitých Japonců dobýt. Téměř celá první vlna amerických sil se s očekáváním tuhého odporu na pláži bezproblémově vylodila a začala postupovat do vnitrozemí. Japonci však ve všemožných úkrytech trpělivě vyčkávali, bezproblémové vylodění bylo součástí plánu generála Kuribajašiho. Až po dostatečně dlouhé době vypukl na pláži zničehonic naprostý masakr. Na pobřeží japonské Iwojimy v tu chvíili mířila všechna skrytá děla, každý japonský odstřelovač i dobře zamaskovaná kulometná hnízda. Spustila se řež.

Americkým vojákům se však po určitém čase podařilo na styl boje aklimatizovat, přestože během té doby utrpěli velké ztráty. Zdánlivě pročištěná území se totiž díky podzemním chodbám kdykoli mohla znovu zaplnit japonskými jednotkami. Z toho důvodu musel být postup pomalý a opatrný. Klíčovým úspěchem bylo odříznutí sopky Suribači od zbytku ostrova, a tedy i od zbytku podzemního opevnění.

mohlo by vás zajímat

Nejsilnější zbraně v dějinách lidstva: „Fat Man“ z Nagasaki nebyl ani zdaleka tou největší atomovou pumou

Obrovské ztráty

Americkou vlajku se na vrcholu hory Suribači podařilo vztyčit až 23. února, tedy po pěti dnech tvrdých a krvavých bojů, které doprovázely masivní ztráty na obou stranách. Akt vztyčení vlajky mimochodem zachycuje jedna z nejslavnějších fotografií druhé světové války. I přes tento úspěch však bitva nebyla zdaleka u konce. Vedení americké armády plánovalo dobytí ostrova na sedm dní, to však nakonec trvalo celých pět týdnů. V průběhu bitvy se podařilo zachytit hlášení fanatického a oddaného generála Kuribajašiho, jež samo o sobě dokládá a podtrhuje japonskou mentalitu během bitvy: „Pět dní jsme nejedli ani nepili, ale náš bojový duch je silný. Budeme bojovat až do konce.“ A tak se opravdu stalo.

Konec bitvy se datuje k 26. březnu roku 1945. Z původních 21 tisíc Japonců se na konci bitvy vzdalo pouhých 216. Zbytek zahynul během bojů, včetně generála Kuribajašiho. Důležitost vítězství dokládají ztráty na americké straně, které se vyšplhaly na více než pětadvacet tisíc zabitých a zraněných, a posouvají bitvu i Iwodžimu mezi ty nejkrvavější a nejklíčovější bitvy závěrečné etapy druhé světové války. S podobným japonským fanatismem, odhodlaností a tuhými boji se američtí vojáci měli setkat na své cestě k vítězství ještě několikrát. Díky nejstrašlivějším a nejničivějším zbraním, jež kdy byly v lidských dějinách vyrobeny, však nemuseli. Atomové bomby shozené na Nagasaki a Hirošimu přesvědčily tři měsíce po konci války v Evropě i to nejfanatičtější jádro japonského velení.