22. ledna roku 1905 došlo v Rusku k takzvané Krvavé neděli, masakru, který se odehrál během poklidné demonstrace dělníků v Petrohradě. Carské Rusko bylo tehdy na nejlepší cestě k prohře ve válce s Japonskem na Dálném východě a bylo zmítáno vnitřní nespokojeností.
Mikuláš II.
Za vlády nepříliš silného cara Mikuláše II. z rodu Romanovců, který nastoupil na trůn v roce 1894, se Rusko stalo ještě zkorumpovanější a utlačovanější než kdykoli předtím. Vládce trápily obavy, že jeho rod nebude pokračovat – jeho jediný syn Alexej trpěl hemofilií – a Mikuláš se dostal pod vliv nechvalně proslulých postav, mezi které patřil i Grigorij Rasputin.
Ruské imperialistické zájmy v Mandžusku na přelomu století vyvolaly rusko-japonskou válku, která začala v únoru 1904. Mezitím revoluční vůdci, především exilový Vladimír Lenin, shromažďovali síly socialistického povstání s cílem svrhnout cara.
Vnitřní nespokojenost v Rusku
Aby ruská vláda získala podporu pro nepopulární válku proti Japonsku, umožnila v listopadu roku 1904 v Petrohradě uspořádat konferenci zemstev, tedy regionálních vlád, které zřídil Mikulášův děd Alexandr II.
Požadavky na reformy vznesené na tomto sjezdu nebyly splněny a radikálnější socialistické a dělnické skupiny se rozhodly zvolit jiný postup. Dne 22. ledna roku 1905 se skupina dělníků vedená radikálním knězem Georgijem Apollonovičem Gaponem vydala na pochod k carskému Zimnímu paláci v Petrohradě, aby vznesla své požadavky.
Krvavá neděle
Císařské síly zahájily palbu na demonstranty a stovky jich zabily a zranily. V rozhořčené reakci na masakr vypukly po celé zemi stávky a nepokoje, na které Mikuláš reagoval příslibem vytvoření řady zastupitelských shromáždění neboli dům, která měla pracovat na reformách.
V zástupu k sídlu cara kráčelo asi 140 tisíc dělníků. Počet obětí se odhaduje asi na 130 až 200 a okolo tisíce vážně raněných.
Vnitřní napětí v Rusku však v následujícím desetiletí nadále narůstalo, protože se ukázalo, že režim není ochoten skutečně změnit své represivní způsoby, a radikální socialistické skupiny, včetně Leninových bolševiků, sílily a stále více se přibližovaly svým revolučním cílům. Situace nakonec vyvrcholila o více než deset let později, kdy byly ruské zdroje kvůli nárokům první světové války vyčerpány.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
