Existuje jedno přísloví, že na každé prase se vaří voda. Někdy sice trochu déle, ale… Své o tom věděl určitě i Karl Hermann Frank, který se do historie zapsal jako státní tajemník Úřadu říšského protektora za doby Protektorátu Čechy a Morava v období druhé světové války. Byl sice v rámci tohoto zřízení takovou trvalou dvojkou, ale na svědomí toho měl víc než dost - studenty, Lidice, Ležáky... Je to přesně 74 let, kdy nad ním byl vynesený rozsudek smrti oběšením, který byl hned druhý den vykonaný. Spravedlnosti bylo učiněno za dost, i když těm nespočtům lidí, které měl tento přeaktivní nacista na svědomí, už jeho smrt život nevrátila.
Jeden kulhavý, další jednooký
Skoro se chce říct, že pro to, aby bylo možné obsadit nějakou čelní příčku ve zrůdné nacistické hierarchii, bylo třeba nějaké fyzické znetvoření. Ministr propagandy Joseph Goebbels napadal na jednu nohu, K. H. Frank byl pro změnu jednooký. I přes tento hadicap to ale tento sudetoněmecký knihkupec narozený 24. ledna 1898 v Karlových Varech dotáhl v rámci Říše daleko.
Přestože se narodil v Čechách, tak jeho nenávist k českým obyvatelům a k Židům byla známá. Tvrdí se, že v tomto jeho postoji sehrál velkou roli jeho otec, který ho k této zášti podněcoval. Další skutečností, která ho mohla ovlivnit, bylo, že nebyl vlastně v mládí moc úspěšný. Na právech vydržel rok, do rakouskouherské armády ho kvůli zranění nevzali. Je paradox, že muž, který chodil ve vojenské uniformě, vojákem nikdy ve skutečnosti nebyl. Své uplatnění se rozhodl najít tedy v politice. Již v roce 1935 se stal zástupcem Sudetoněmecké strany (SdP) a byl zvolen do Československého parlamentu. V rámci strany se stal představitelem té nejradikálnější frakce a dotáhl to brzy na vedoucího regionální pobočky NSDAP v Sudetech. Jeho horlivost a nadšení pro věc brzy zaujala Henricha Himmlera, šéfa gestapa a pozdějšího říšského ministra vnitra. Byl to právě Himmler, který Frankovi v kariéře u SS dále pomohl.
Krvavý pes
Již v roce 1939 byl povýšen na SS-Gruppenführera a současně byl jmenován velitelem policie a říšským sekretářem Protektorátu Čechy a Morava pod vedením říšského protektora Konstantina von Neuratha. V té době si vysloužil přezdívku „Krvavý pes Frank“. Proč asi není nutné vysvětlovat. Jeho ambice byly obrovské, viděl se na vyšším postu, než který zastával. Neštítil se škodit svému šéfovi Neurathovi s jediným cílem – zdiskreditovat ho a následně zaujmout jeho místo. To se mu ale nepovedlo. Neurath byl sice v září 1941 funkce říšského protektora zbaven, ale jeho místo nezaujal Frank, ale zastupujícím říšským protektorem byl jmenován SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich. Smůla. Jejich vztahy měly nejprve k idyle daleko, posléze ale zvítězil pragmatismus a oba muži začali spolupracovat.
Heydrich ale dlouho ve funkci nepobyl. Na následky zranění při atentátu, který se uskutečnil 27. května 1942 v rámci operace Anthropoid, 4. června 1942 zemřel. A tak se hledal opět nový říšský protektor a K. H. Frank byl opět přeskočený. Novým zastupujícím říšským protektorem se stal Kurt Daluege. Prostě věčná dvojka, jak už jsme říkali. Ani to ale Franka v jeho tažení proti obyvatelům Protektorátu nezbrzdilo. Naopak – byl to on (ano, společně s Daluegem), kdo vydal pokyn vypálit Lidice a následně Ležáky jako exemplární odplatu za atentát na Heydricha. Jeho řádění neznalo mezí. A mezi nacisty si upevnil v té době pozici. I tak ho ale čekalo další zklamání – opět nebyl jmenovaný do funkce říšského protektora. Tím se stal Wilhelm Frick. Nakonec se ale ukázalo, že tím nejvlivnějším v Protektorátu byl stejně Frank. Ostruh se však ve finále dočkal. V srpnu roku 1943 byl jmenován německým státním ministrem pro Čechy a Moravu a byl povýšen do hodnosti SS-Obergruppenführer und General der Polizei v Praze, současně byl také jmenován generálem Waffen-SS. Na to, že nikdy nebyl skutečným vojákem docela slušná vojenská kariéra, co?
Zrůdnost hájil do konce svých dnů
Ve své brutální aktivitě nepolevoval do posledních dnů druhé světové války. Před Pražským povstáním na začátku května 1945 vystoupil v rozhlase a varoval, že jakékoli protiněmecké povstání bude potrestané krví. Když se rozšířily zprávy, že se spojenecké jednotky blíží k Praze a obyvatelstvo vyšlo do ulic, nerozpakoval se a vydal zákaz vycházení a nařídil vojenským a policejním složkám, aby byl zastřelen každý, kdo zákaz poruší.
I jemu ale nakonec došlo, že Německo bylo poraženo, a tak ráno 9. května 1945 společně s rodinou utekl z Prahy. Měl namířeno ke spojeneckým liniím, tam ale nedorazil. Byl Američany v Rokycanech zadržen, dopraven do Wiesbadenu, kde byl vyslýchaný. Poté byl předán tehdejšímu Mimořádnému lidovému soudu v Praze a od března do května 1946 byl souzen. Nikoho asi nepřekvapí, že byl shledaný vinným z válečných zločinů a také z vyhlazení Lidic. Trest smrti oběšením ho neminul.
Rozsudek nad K. H. Frankem byl vynesen právě 21. května v roce 1946 a odůvodnění se četlo až do večerních hodin. Trest byl vykonaný de facto okamžitě, pár hodin po dočtení odůvodnění, 22. května 1946 na takzvaném ženském dvoře věznice na Pankráci. Zachránit ho mohla pouze milost od prezidenta Edvarda Beneše, která mu pochopitelně udělena nebyla. Karl Hermann Frank byl o správnosti zrůdného nacistického teroru přesvědčený opravdu až do posledních chvil svého života. Jeho poslední slova před popravou byla: „Německo musí žít, i když my umíráme. Ať žije německý národ, ať žije německý duch. Německo bude žít dále.“
Z popravy veřejná show
Zní to možná zvráceně, ale z popravy byla ve finále veřejná záležitosti, protože jak zaznělo ve zdůvodnění rozsudku „surový způsob, jímž byly zločiny spáchány, zvrhlá povaha pachatele, počet jeho zločinů i jeho postavení mluví pro veřejný výkon trestu“. Na popravu se tak rozdávaly vstupenky, kterých bylo na 5 tisíc. Konec Franka v místě konání popravy sledovali také novináři a další pozvaní hosté. To, že obyvatelé osvobozené Prahy chtěli na vlastní oči vidět konec Krvavého psa Franka, potvrzuje i fakt, že policie musela zabraňovat různým strkanicím, ke kterým docházelo mezi těmi, na něž se místa nedostala. Frankovo tělo je pohřbeno anonymně na Ďáblickém hřbitově v Praze.
K. H. Frank si byl vědom toho, jak moc je mezi občany protektorátu nenáviděný, ale rozhodně mu to nevadilo. Zakládal si celý život na tom, že byť byl rodák z Karlových Varů, tak se nikdy nenaučil česky, protože se s Čechy nikdy nestýkal, jak sám tvrdil. Na druhou stranu některé historické prameny uvádí, že jeho sudetoněmecký původ byl právě onou zásadní překážkou, která mu stála v ještě zářnější kariéře ve strukturách Říše. Pravdou ale je, že právě Frank má na rukou krev tisíce a tisíce mrtvých, i když i on se na sklonku života hájil tím, že pouze plnil příkazy, které mu chodily z Berlína. A on jen plnil a plnil a plnil. No, s tímto tvrzením naštěstí neobstál a spravedlnosti neunikl.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
