Kurdští dobrovolníci a dobrovolnice po měsících krvavých bojů vyhnali ISIS ze strategického města Kobani. Pro Západní svět jsou však daleko většími hrdiny zavraždění karikaturisté. Zatímco Evropa vede u stolu akademickou debatu o tom, jak zastavit islámský extrémismus, momentálně eskalující zvláště díky silné platformě hrdlořezů z ISIS, a pokrytecká západní společnost blahořečí mučedníky svobody slova Charlie Hebdo, Kurdové – čtyřicetimilionový národ bez vlastního státu s velmi pohnutou historii – sundavají zástěry, montérky či farmářské i bílé košile a lehají bez váhání za barikády a se zbraní v ruce brání nejen sebe, ale i hranice NATO, které mohou být (pokud bude turecká snaha úspěšná) za pár let i hranicemi EU.   Kurodvé kteří padli v bojích o Kobani (www.facebook.com)   Přestože se analytici napříč politickým spektrem většinou shodují v tom, že existence ISIS je aktuálně hnacím motorem rostoucího nebezpečí islámského fundamentalismu a terorismu, Kurdové jsou Evropě ukradení, a koneckonců vždycky byli. Dnes je však situace o to absurdnější, že lze bez nadsázky říci, že umírají i za naše zadky. Na rozdíl od karikaturistů jim totiž tužka v ruce v jejich situaci opravdu nestačí. Syrští a iráčtí Kurdové tvoří jakýsi obranný val mezi územím ovládaným ISIS a Tureckem a Iránem.   Šedivá - území ovládané ISIS, oranžová - území, která brání syrští Kurdové (wikipedia.org)   Konflikty mezi Kurdy a Turky se datují již od dob Osmanské říše, ale situace se začala postupně vyhrocovat po 1. světové válce, kdy kurdská teritoria přišla o zbytky autonomie. Samozřejmě jako většina separatistických skupin mají i Kurdové na rukou krev. Strana kurdských pracujících (stále je na seznamu teroristů EU, NATO i USA) vedla od konce 70. let guerillovou válku za nezávislost – obětmi však byli převážně kurdští civilisté, přes 3000 vesnic bylo zničeno a dva miliony lidí přišly o střechu nad hlavou.   Protestující turečtí Kurdové (journal-neo.org)   Daleko hůře na tom však byli iráčtí Kurdové, kteří se ve svém boji za nezávislost stali obětmi politických zájmů USA a Izraele. V roce 1973 uzavřely CIA a Mossad dohodu s iránským šáhem, který tajně zásoboval kurdské rebely v Iráku, aby pomohli destabilizovat vládu. Alžírská dohoda, která o dva roky později ukončila teritoriální spory mezi Iránem a Irákem, nechala Kurdy napospas irácké armádě. Přes 15 let trvající genocidu, pří níž zemřelo přes 200 tisíc kurdských civilistů a přes milion lidí muselo prchnout do Turecka či Iránu, ukončila de facto až válka v Perském Zálivu.   Oběti genocidy v Iráku. Děti po zásahu jedovatým plynem (wikipedia.org)   V Sýrii se perzekuce Kurdů omezila na zákazy vydávání knih a jiných písemností v kurdštině, přejmenovávání kurdských vesnic a měst, rušení soukromých kurdských škol či zákaz pojmenovávat děti kurdskými jmény. 300 tisíc z celkových 1,6 milionu syrských Kurdů ztratilo nárok na státní občanství a tudíž i na jakákoli práva a sociální benefity - na několik let se stali nesvéprávnými a prakticky uvězněnými v Sýrii. I v Sýrii se však Kurdové stali terčem vyhlazování během stále probíhající občanské války.   Kurdské oběti Al Nusra Front a Daulat al-Islam - extrémistických odnoží opozičních ozbrojených sil v Sýrii. (www.kurdishaspect.com)   Když už se konečně zdálo, že si zkoušený národ trochu oddechne a kurdské minority začaly být alespoň částečně respektovanou komunitou v politickém diskurzu, ISIS vyhlásil, že hodlá vyvraždit či vyhnat všechny kurdské jezídy – náboženskou skupinu vycházející mj. z prvků hinduismu, islámu, judaismu i křesťanství. Přestože většina kurdské populace se hlásí k islámu, bojovníci ISIS se vrhli do severo-syrských oblastí a desetitisíce Kurdů se znovu musely dát na útěk – převážně do Turecka. To posléze přestalo uprchlíky přijímat a uzavřelo hranice i z opačné strany, takže kurdští bojovníci nemohli do Sýrie pomoci bránit strategické město Kobani. Situace eskalovala v početné protesty a potyčky po celé zemi a značně pošramotila vztahy mezi Ankarou a Washingtonem, který se konečně rozhodl kurdské, převážně dobrovolnické ozbrojené síly YPG a YPJ (které tvoří ženské bojovnice), podpořit alespoň strategickým bombardováním pozic ISIS a humanitární pomocí. Turecký prezident Erdogan shrnul svůj postoj do jednoduché věty: „Co má Turecko společného s Kobani?“   Kurdské ženy z YPJ po znovuzískání Kobani (www.facebook.com)   Na pomoc Kurdům zuby nehty držíce Kobani přispěchali v podstatě pouze jen další Kurdové – turecká Strana kurdských pracujících a armáda neoficiální vlády iráckých Kurdů Pešmerga. Větší podpory se nakonec dostalo od syrských vojenských skupin sdružených jako FSA, které vznikly v opozici proti režimu Bašara al-Asada. Začátkem listopadu minulého roku ISIS kontroloval přes polovinu města. Kurdští bojovníci, kteří brání prakticky již pouze trosky Kobane, však během tří měsíců vybojovali svoje pozice zpět a včera ohlásili, že mají město zase celé ve svých rukou. Muži a ženy, kteří jsou doslova uvězněni v koridoru mezi Tureckem a částí Sýrie ovládané ISIS, ovšem stále mohou spoléhat pouze sami na sebe. Na rozdíl od Iráku nebo Afghánistánu totiž přes nezpochybnitelnou obrovskou hrozbu, kterou ISIS pro svět představuje, aktuální status quo Evropu ani USA nijak zásadněji nevzrušuje.   Zasloužený odpočinek po měsících lítého boje (www.facebook.com)   Takže zatímco Kurdové umírají mezi sutinami svých bývalých obydlí, naše hodnoty upřednostňují boj za karikatury Mohammeda, aniž bychom brali v potaz, že válka, která zuří nejen na severu Sýrie, znatelně zaměstnává radikály z ISIS a tím podstatně snižuje jejich schopnosti cvičit teroristy a plánovat podobné akce, jako byl například onen masakr v Paříži. To nejmenší, co můžeme udělat, je v Mezinárodní den památky obětí holocaustu uctít i padlé Kurdy. I oni jsou totiž národem, který si hodně vytrpěl a dodnes bohužel svou zem zaslíbenou nenašel.   #JeSuisKobane - přeci jen si někdo v Paříži všiml. (www.facebook.com)   A TADY je dalších 6 zapomenutých válek, v nichž právě teď umírají lidé.