Legenda praví, že když mistr Hanuš dokončil ten zázrak, jakým tehdy byl Pražský orloj, nechal mu král vypíchnout oči, aby už nikdy nikde nikomu nemohl postavit stejný zázrak jako ten, který visel v Praze na radniční věži. Podle pověsti pak mistr Hanuš nakráčel poslepu přímo do věže, sáhl do stroje a od té doby už přístroj nikdy nefungoval. A pokud jste aspoň trochu příčetní, musíte vědět, že je to snůška nesmyslů.
Prastarý stroj
Mistr Hanuš skutečně existoval, žil a působil na sklonku patnáctého století, ale Pražský orloj ve skutečnosti nesestrojil. Původními autory byla dvojice Mikuláš z Kadaně a Jan Šindel. Mikuláš byl velice schopný hodinář a Jan byl… akademik. Těžko se určuje jeho obor, bavíme se totiž o hlubokém středověku, takže Jan Šindel byl kněz, matematik, astrolog, astronom, profesor a následně rektor Pražské univerzity, dnešní Univerzity Karlovy, a v neposlední řadě to byl také osobní lékař Václava IV. i Zikmunda. Takže Jan spočítal všechno podstatné a Mikulášovy cvičené ruce daly stroj do kupy.
První verze orloje, tedy hodinový stroj a astronomický číselník, visely na náměstí už v roce 1410. Nenechte ten rok jen tak prošumět hlavou, vážně se zamyslete nad tím, co to znamená. Tehdy ještě zbývalo pět let do upálení mistra Jana Husa. A husitské války hrály v historii orloje poměrně významnou roli, protože se během jejich dramatického průběhu poničil a nakonec zastavil.
A byl to právě mistr Hanuš AKA Jan Růže, který koncem patnáctého století orloj upravil a znovu rozběhl, takže si vysloužil své místo v Jiráskovi. Hanuš v podstatě zkonstruoval orloj tak, jak ho známe dnes. Minimálně mechanicky. Staral se o něj až do své smrti. A pokud historikové správně čtou dobové prameny, pozici po něm převzal jeho syn, který byl také orlojníkem po celý svůj život.
Správný Pražan
V průběhu staletí se orloj opravoval samozřejmě několikrát a pravděpodobně někdy v polovině sedmnáctého století k němu byl přimontován bicí přístroj z věže a přidány sošky, které vidíme pochodovat kolem ciferníku. Postupem staletí ale zájem Pražanů o orloj pomalu upadal a stroj začal chátrat. Dokonce se v osmnáctém století silně uvažovalo o tom, že se to celé rozebere a pošle do sběru.
Tady vstupuje do našeho příběhu další hrdina a shodou okolností další rektor dnešní Karlovky, která se tenkrát jmenovala Univerzita Karlo-Ferdinandova. Jmenoval se Antonín Strnad a byl to geograf a meteorolog. Ale hlavně to byl velký vlastenec, takže nakonec dotlačil magistrát k nákladné rekonstrukci. Orloj se rozběhl znovu. V polovině století devatenáctého se na něj instalovala nová kalendářní deska, tentokrát od Josefa Mánesa, a stroj přešel na elektrický pohon. A začal ukazovat reálný čas, což bylo… tenkrát dost revoluční.
Jako každý správný Pražan se i orloj zapojil do Pražského povstání a koupil to dělostřeleckým granátem, takže byl znovu zprovozněn až v roce 1948. Ale určité části se přemalovaly špatně, takže se o řady hodin mýlil v odhadování východu a západu slunce. Asi třicet let to dělal. Od té doby doteď se opravoval párkrát, přičemž největší rekonstrukci zažil před pár lety, kdy se přešlo z elektrického pohonu zpátky na poctivou středověkou mechaniku a konopná lana.
Takže dneska běží v podstatě stejně jako tehdy v říjnu 1410, když se o něm objevila první písemná zmínka. Před šesti sty třinácti lety.
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
